Judita Horváthová: On je ten pravý - 5. kapitola

     Kráčeli spolu po River Walku. Cestou míjeli vzrostlé stromy, lavičky a nejrůznější sochy a plastiky. Po celou dobu si povídali o rozličných věcech, o památkách a historii města. Pak došli k parku, v něm se nalézalo Kevinovo překvapení, které nazýval ráj.

     „Tak jsme tu. Už jsi tady někdy byla, Brendo?“

     „Ne, bydlím tady už skoro dva roky, a za celou tu dobu jsem neměla příležitost projít si centrum ani okolí.“

     Kevin ji nepřestával držet za ruku a společně vstoupili do oázy. Nejkrásnějším prvním dojmem byly květiny, které hrály mnoha barvami. Přistoupila k nim a rozhlížela se. Byla tam spousta okrasných stromků a fontány, které stříkaly vodu rovnou do hojnosti květin. Nedal se přehlédnout ani nádherný výhled na břeh řeky a modrou hladinu. Brenda se cítila jako v ráji; přesně jak to nazval Kevin. Dlouho se necítila tak spokojeně a uvolněně.

     „Co tomu říkáš?“ Poskočilo jí srdce, když za sebou zaslechla Kevinův hlas. Otočila se k němu, stál pod stínem břízy v hustém trávníku u fontány, obklopené záhony zlatých lilií. Usmíval se a upřeně ji pozoroval. Nasucho polkla, jeho líbezný pohled pronikl až do hloubi její duše. Brenda zůstala jen tak tiše stát mezi bílými růžemi. Je tak krásná, prolétlo mu hlavou při pohledu na ni. Ten krátký moment upřených pohledů stačil na to, aby si oba dva přiznali to, čeho se obávali.

     Brenda se k němu s nepatrným úsměvem pomalu blížila a zůstala stát asi dva metry od něj: „Měl jsi pravdu, je to tady kouzelné. Nikdy mě nenapadlo prohlédnout si River Walk, neměla jsem na to čas, a když k tomu byla příležitost, tak jsem ji využila k odpočinku. Myslím, že je na čase, abych toho hodně změnila,“ přiznala a posadila se k fontáně na lavičku.

     Kevin se posadil vedle ní. „Od dnešního dne se toho může změnit hodně, Brendo. Myslím, že bychom ty tvé odpočinky měli nahradit relaxací tady v parku nebo na jachtě v South Havenu,“ mírně se usmál, ale v očích mu zahlédla hloubku. Nedokázala mu odpovědět, jen přikývla a sledovala, jak se k ní pomalu naklání. Něžně se dotkl jejích lesklých rtů, párkrát ji jemně políbil, a přitom se napomínal. Věděl, jak je Brenda plachá, nechtěl ji svou vášní vystrašit. Brendě se ale točil celý svět. Připadala si jako na obláčku, vznášela se. Po malé chvíli ji Kevin vzal do náruče a vášnivě políbil. Nedokázal svou touhu ovládnout.

     Brenda se zcela oddala svým citům. Nikdy ji žádný muž takto smyslně nepolíbil, žádný ji takto neobjímal. Cítila touhu a vášeň, přála si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Po dlouhém cituplném polibku uvěřila, že touha, která se jí zmocnila, nikdy nevyhasne.

     „Mám pro tebe ještě jedno překvapení, Brendo. Chci, aby dnešní den stál za to,“ řekl Kevin hlasem zjitřeným touhou.

     „A jaké?“ zvědavě se ho zeptala. Kevin jí s úsměvem na tváři odpověděl: „Pojedeme do přístavu a trochu se pobavíme,“ postavil se a nabídl jí ruku.

     Brenda mu pohlédla do očí, ještě stále byla trochu nervózní. Avšak jeho pozorný a hezký pohled ji doslova ovládl. Vložila svou ruku do jeho, jako by se mu chtěla navždy odevzdat celým svým srdcem i svou duší. S jeho pomocí se postavila a byla připravená k odchodu, ale Kevin ji v té chvíli znovu nečekaně přitáhl k sobě a políbil. Vložil do svého polibku veškerou svou dychtivost. Majetnicky ji k sobě přitiskl, jednou rukou ji objal kolem zad a druhou se dotýkal její hebké tváře. Brenda byla v pokušení, už od jejich prvního polibku byla přesvědčená o tom, že jen tento muž ji dokáže ovládnout. Neudržela svou touhu a také ho objala.

     Po chvilce se jí Kevin podíval do očí a jeho pohled byl nekonečně hluboký. Na rtech se mu objevil jemný úsměv, jako by jí jím chtěl něco povědět. Rozbušilo se jí srdce. Naposledy ji něžně políbil, pohladil ji po zádech a pak ji chytil za ruku. „Jdeme?“

     „Ano,“ přikývla. A když vykročili zpět k centru, hlavou se jí honily různé myšlenky a pocity. Najednou jako by necítila půdu pod nohama, jako by ji okolní svět nezajímal. Na nic nedokázala myslet, jen se nechala unášet svým štěstím.

     Než nastoupili do auta, Kevin se neopomenul rozhlédnout se po okolí. Chtěl se vyhnout místnímu tisku The Detroit News, kterému muž, jako byl Kevin Larusso, nikdy neunikl. Na moment se starostlivě zamyslel nad tím, co by o něm asi tak novináři napsali, kdyby ho uviděli s neznámou ženou, a ještě k tomu tak všedně oblečenou.

     Když se rozjel do South Havenu, hlavou se mu honily výčitky, jak Brendu obelhal. Nechtěl jí své postavení zapírat, ale najednou ho dostihl strach. Co se stane, když jí o sobě povím pravdu? přemýšlel za jízdy. Jaká by byla její reakce? Chovala by se ke mně pořád stejně, nebo by mnou pohrdala? Co kdyby se se mnou nechtěla už vídat? Nechtěl o ni přijít.

     Dojeli spolu do přístavu. Zastavil na veřejném parkovišti a vydali se k molu. „Už jsi jela na vodním skútru?“

     „Ne, ještě ne,“ zavrtěla hlavou a pozorovala Kevina, jak z mola plavně seskočil do černobílého žihadla. Nejdřív něco kontroloval a pak pohlédl na Brendu. „Tak pojď za mnou, zlato,“ vyzval ji vesele a natáhl k ní ruku.

     „Takhle?“ podivila se. „Vždyť budeme mokří.“

     „Je kolem pětatřiceti stupňů, na slunci uschneme. Bude se ti to líbit, uvidíš, pojď,“ ujistil ji.

     Brenda se odhodlala a nastoupila k němu. Posadila se za něj, a když se ho chytila kolem pasu, něco ji napadlo: „A to si můžeš jen tak přijít a půjčit si skútr? Vždyť jsi to ani nikomu neohlásil!“

     „Měl jsem to dopředu domluvené.“

     „Aha? Takže to znamená, že sis naplánoval celý den?“ Kevin se v duchu usmál a nahlas řekl: „No... Vlastně ano. Je na tom něco špatného?“

     „Asi ne, záleží jen na tom, jaký byl tvůj celý plán.“ Kevin se k ní natočil. „Nech se překvapit, ale můžu tě ujistit, že žádné nekalé záměry v tom nejsou,“ řekl přesvědčivě.

     „Hmm...,“ jen se pousmála.

     „Jsi připravená?“

     „Na co?“

     „Na super jízdu,“ zvolal nadšeně, nastartoval a rozjel se po jezeře.

     Pro Brendu to byla neuvěřitelná projížďka. Pevně svírala Kevina a zároveň se rozhlížela kolem sebe. Vlny se klidně pohupovaly, slunce ji příjemně hřálo na zádech, ale nejvíce ji fascinovaly Kevinovy vlastnosti, které pomalu poznávala. Na muže ze střední vrstvy byl až moc sebejistý, vyzařoval z něj veliký respekt. Ale Brenda tomu nevěnovala takovou pozornost jako jeho temperamentu a upřímnému úsměvu, ze kterého se jí pokaždé rozbušilo srdce.

     Po nějaké chvíli Kevin vypnul motor. Otočil se k Brendě a prohlížel si její obličej i její mokré oblečení. Oba se ve stejný moment rozesmáli. „Vidíš, říkala jsem ti, že se namočíme.“

     „Já vím, máš mokré i vlasy,“ culil se Kevin. Brenda si přehodila polovinu zmáčených vlasů přes rameno. Sahaly jí až k břichu a neposlušně se jí lepily na mokrou košili. Kevin si ji s jiskrou v očích prohlížel, pomalu se k ní naklonil a pomohl jí přehodit druhou část hustých lesklých vlasů barvy slunce na záda. Přitom se něžně dotýkal jejího ramene a jeho pohled zůstal stát v jejích modrých očích. Brenda zvážněla, sledovala, jak se k ní Kevin naklání, a když se dotkl jejích smyslných rtů, sklopila dlouhé světlé řasy a poddala se vášnivému polibku.

     Společný den byl pomalu u konce. Po úžasné vyjížďce následovala ještě romantická procházka po molu. Slunce pomalu zacházelo a poslední záře paprsků se jim odrážela v očích, když na sebe hleděli. Toužebná jiskra v Kevinových hnědých očích se odrážela v Brendiných. Při každém polibku, úsměvu i pěkném slovu si byla jistá svými pocity, které postupně plnily celé její srdce.

     Už za šera odvezl Kevin Brendu domů. Když se loučili, několikrát se políbili a dohodli si další schůzku. A když Kevin nasedl do auta a odjížděl, byl v tom až po uši. S úsměvem na rtech se rozjel po dálnici. Celou cestu přemýšlel nad dnešním dnem. Nad tím, jaké ho potkalo štěstí, kterého se vlastně bál. Myslel na to, jak vysoké je jeho postavení, kam až ho tohle riziko může přivést a jaké to může mít bolestivé následky. Kevin byl muž činu, nechtěl Brendě ublížit ani ji obelhávat. To bylo silně proti jeho zásadám, ale v hloubi svého nitra věděl, že už je pozdě na návrat, a to ho znepokojovalo.

 

Tentýž večer byla Emily na večeři u Todových rodičů. Todův otec, Noah Walker, byl velice úspěšný bankéř a na rodinnou večeři pozval pár svých přátel, kteří patřili ke stejným kruhům. Byl mezi nimi i Jason Brett, který seděl naproti Emily. Po bohaté večeři přišel na řadu výtečný dezert, u kterého začali všichni muži debatovat o své práci, a ženám nezbylo nic jiného než svým mužům naslouchat. „Jasone, jak se ti vede v práci?“ zeptal se ho se zájmem Noah.

     „Investice jdou skvěle, minulý týden jsem koupil pár akcií a prodal jsem je za dost vysokou cenu. A jak se daří u vás v bance?“ vrátil mu Jason otázku.

     „Ale nic nevšedního, analyzoval jsem pár požadavků a možnosti finančního plánování a taky jsem identifikoval několik nových obchodních záležitostí. No prostě pořád spousta práce.“

     „To vám věřím,“ odpověděl mu znalecky Jeffrey Brooks, který se zabýval finančním poradenstvím. Jeffrey byl také dlouholetým přítelem rodiny Walkerových, Noah i jeho žena Jessica si ho velmi vážili.

     Po dezertu se všichni přemístili do obývacího pokoje, který zkrášloval rustikální nábytek a impozantní krb. Muži se posadili do pohodlných pohovek potažených saténem a vedli konverzaci plnou politiky. Popíjeli brandy a vyměňovali si různé názory. Ženy spolu s Emily se posadily v salónku a při sklence bílého vína rozebíraly své nové účesy a nehty. Emily si s nimi docela rozuměla, společenské dýchánky ji vábily.

     Po chvíli se jedna z dam zmínila o místním miliardáři Jimovi Larussovi. „Tenhle týden bude v jachtařském klubu ples. Pořádá ho syn Jima Larusse, bude to prý výjimečná událost.“

     „Opravdu? A kdopak to je, ten Larusso?“ zeptala se zvídavě Emily a upila vína.

     „Ty neznáš Larussovi? Jsou to nejuznávanější a nejbohatší lidé v Detroitu, a nejen tady. Vlastní ve Spojených státech spoustu přístavů.“ Do této chvíle jsem o nich nic neslyšela, to je zvláštní, pomyslela si Emily.

     „Na ten ples musíme jít. Doufám, že půjdete s Todem s námi,“ zaradovala se Jessica a pohladila Emily po rameni. Emily přikývla a hlavou jí prolétla myšlenka, že ten známý Larusso musí být majitelem té překrásné jachty, na kterou je nedávno pozval Kevin.

     Druhý den ráno se dívky setkaly na nemocniční chodbě. Emily Brendě radostně hlásila: „Ani nevíš, jak jsem se těšila na dnešní den.“

     „A co se událo tak výjimečného? Celá jen záříš, Emily.“

     „Byla jsem pozvaná na ples a hádej, kde se bude konat?“

     „To netuším.“

     „V jachtařském klubu v South Havenu. Bude to výjimečná událost, Walkerovi dostali předevčírem pozvánku, na které je zapsaný Tod a já jako jeho partnerka. Ples se pořádá na nové obrovské luxusní lodi Larussových a moc bych si přála, abys šla se mnou,“ vychrlila ze sebe nadšeně Emily. Brenda na ni vytřeštila své velké modré oči. „Zbláznila ses? Co bych tam, proboha, dělala?“

     „Dělala bys nám doprovod, jako naše přítelkyně.“

     „Nezlob se, Emily, ale to nemůžu přijmout.“

     „Ale proč ne? Bude to určitě zážitek.“

     „To jistě ano, ale nemůžu tam jít z mnoha důvodů. Za prvé nemám pozvánku a za druhé...“

     „A za druhé nic,“ přerušila ji Emily. „Prostě s námi půjdeš, a basta. A mohla bys sebou vzít i Kevina, co říkáš?“

     „No... To nevím, jestli by se mnou šel na takový ples. Myslím, že bude nejlepší, když půjdeš pěkně sama s Todem a pořádně si to užijete.“

     „Uvidíme,“ zazubila se na ni Emily.

     Došly spolu do sesterny, Emily se posadila k malému stolku a Brenda nalila z termosky kávu. „A jaké bylo včerejší odpoledne?“ zeptala se zvědavě Emily. Brenda položila na stůl dva šálky s kávou a pousmála se. „Pěkné. Byli jsme s Kevinem v restauraci a pak v přístavu.“

     „A jaký je? Jak se k tobě choval?“

     Brenda upila z šálku a začala Emily vykládat o překrásném odpoledni, které zažila s Kevinem. Nepopisovala detaily, ale každá Brendina věta prozrazovala, jak jí na Kevinovi záleží.

     Kevin byl v té chvíli v otcově pracovně a finišoval s ním přípravy na ples. „Takže to bychom měli. Pozvánky jsi odeslal všechny?“ zeptal se ho Jim, když ukládal nějaké papíry do zásuvky. Kevin seděl na kožené sedačce a hleděl zamyšleně před sebe. „Je na ní něco zvláštního?“ vyrušil ho otcův hluboký hlas.

     „Cože? Na ní?“

     „Ano, na té skříni. Vždyť mě vůbec nevnímáš, Kevine. Co je to s tebou?“ díval se na něj Jim podezřívavě.

     „Nic, tati, nic se neděje,“ ujistil ho Kevin, předklonil se a opřel se lokty o stehna. Ruce spojil k sobě a lehce tleskl jako by se chtěl probudit. „Je to všechno, tati?“

     „Ano, vše je zařízené. A co pozvánky? Odeslal jsi je všechny?“

     „Jistěže. Budeš ještě něco potřebovat, tati?“

     „Ne, už ne, ale nač ten spěch?“ Kevin pohlédl na hodinky, bylo kolem třetí odpoledne. „Chtěl jsem jet do přístavu,“ postavil se k odchodu.

     „Dobře, tak jeď, uvidíme se u večeře.“

     „Jistě, tak ahoj, tati.“ Pospíchal do svého pokoje, aby se převlékl. Sundal si černé sako a lesklou bílou košili. Oblékl si bavlněné tričko, které nosil rád do přístavu, a ošoupané modré džíny. Bože, co jsem to jen provedl? Dej mi sílu povědět jí pravdu! Tajemství, které skrýval před Brendou, ho trápilo.

     Brenda byla doma, když na ni Kevin zatroubil. Vykoukla z okna a radostně za ním vyběhla ven. Kevin ji přivítal něžným polibkem a nasedli spolu do auta. Tentokrát jel Kevin rovnou do South Havenu. „Jak se ti dnes vedlo v nemocnici?“ vyptával se jí při jízdě.

     „Dobře. A jak ses měl ty?“

     „Ušlo to, měl jsem hodně práce.“

     „V přístavu?“

     „Ano, v přístavu,“ zopakoval po ní a lehce stiskl volant. Nedokázal se na ni podívat, pohlédnout jí do očí a lhát. Snažil se přijít na způsob, jak by jí mohl o sobě říct pravdu, ale pochybnosti to všechno převážily.

     Když dojeli do přístavu, nastoupili spolu na jachtu a vypluli na jezero. Kevin měl rád soukromí a procházet se po městě pro něj bylo dost riskantní. Hlavně se obával toho, aby Brenda nenašla v deníku The Detroit News fotografii úspěšného mladého obchodníka Kevina Larusse.

     V přístavu strávili celé odpoledne. Projeli se po jezeře, Kevin ji nechal řídit loď, a přitom si spolu povídali, smáli se a vzájemně se poznávali. „Jak dlouho tu pracuješ, Kevine?“ zeptala se ho Brenda, když zakotvili.

     „Od školy. Do práce v přístavu mě zasvětil táta a taky jsem to sám chtěl. Vždycky mě to fascinovalo. A co ty? Jaké jsou vlastně tvoje životní priority?“ zeptal se a posadil se na koženou pohovku. Brenda si sedla vedle něj. „Když jsem přijela do Michiganu, v první řadě jsem si chtěla najít byt a práci. Osamostatnit se a začít si budovat budoucnost,“ konstatovala s pohledem upřeným před sebe.

     „Takže ti jde hlavně o dobrou budoucnost?“

     „Ano. Chtěla bych něco dokázat, Kevine. Nechci takhle žít, každý den je pro mě stejný. Víš, je to neustálý stereotyp; chtěla bych to změnit,“ svěřila se mu.

     Kevinovi se hlavou honila spousta myšlenek. I když nikdy o ničem takovém neměl důvod přemýšlet, přesto jí rozuměl. Opřel se zády o opěradlo a rukou si ji přitáhnul blíž k sobě. „Věřím, že se ti všechna tvá přání vyplní,“ sebejistě jí pohlédl do očí a políbil ji.

Jeho odpověď měla ale dva smysly. Jeden z nich byl, že jejím snům opravdu věřil, a druhým byla jeho představa, jak by se jí ze dne na den mohl změnit život, kdyby jí o sobě prozradil pravdu. Se mnou bys mohla uskutečnit veškeré své sny i priority, pomyslel si v duchu. Ale jak? Jak jí to mám povědět, když mám strach? „Nemáš hlad, Bren?“ zeptal se jí po chvíli.

     „Trochu,“ přikývla.

     „Tak tě zvu na večeři,“ postavil se. Brenda se pousmála. „A co kdybychom si jen něco koupili tady v přístavu?“

     „Chceš zůstat tady?“

     „Ano, je tu příjemně. Ale nechci, abys měl potom nějaké problémy.“

     „Nemusíš se obávat,“ polkl a v duchu zaklel. „Dobře, půjdeme si něco koupit, a pak můžeme dál lenošit,“ pousmál se.

     Brenda se postavila, a když chtěla vykročit, Kevin si ji přitáhl k sobě a bok po boku kráčeli ven z jachty. Cestou se smáli a vzájemně si klopýtali o nohy. Zbytek dne strávili na jachtě, povídali si, užívali si jeden druhého a taky překrásného výhledu na skaliska. Brenda byla neskutečně šťastná.

 

Nastal den plesu. Všichni vážení a zámožní hosté ve městě, kteří byli pozvaní, se připravovali. I Kevin, který byl ve svém pokoji a oblékal se do nového značkového obleku. Stál před zrcadlem a vázal si kravatu. Od prvního rande s Brendou uběhly dva týdny. Za tu dobu se více sblížili. Brendina ostýchavost i plachost pomalu zmizely. Pokaždé, když pro ni Kevin přijel, jí zářily oči. Svou přirozeností a čistou duší dokázala Kevinovi, jaká může být opravdová láska. Kevin měl spoustu žen, ale nikdy nebyl do žádné opravdově zamilovaný; žádné z nich nedokázal otevřít své srdce. U Brendy to bylo jiné. Cítil se v její blízkosti sám sebou. Nezapomínal na své vysoké postavení a ani na svou velikou lež, kterou si denně vyčítal, ale čím více času s ní trávil, tím horší pro něj bylo se přiznat.

     Uhladil si kravatu, pohlédl na sebe do zrcadla a před očima měl Brendu. Na moment si představil, jaké by to asi bylo, kdyby ho Brenda doprovázela na ples jako jeho partnerka. Zamyšleně pak odešel z pokoje.

     Jim a Julia už byli v přístavu a vítali hosty. Když Kevin vystupoval z nové stříbrné corvetty, uviděl svého dobrého přítele Santiaga, jak mu kráčí v ústrety. Srdečně se s ním přivítal a společně se vydali k lodi. Byla skutečně luxusně vybavená a pojmula až čtyři sta lidí. Měla čtyřicet dva apartmánů, prvotřídní restauraci, fitness centrum, palubu na opalování s velikým bazénem, salón, bar s klavírem a vyhlídkovou palubu, odkud bylo možné pozorovat ryby plavoucí těsně pod hladinou.

     Oslava se konala na palubě, její okraje byly žlutočerveně nasvícené. Stoly byly prostřeny sněhobílými ubrusy a obložené jen tím nejvybranějším jídlem a pitím. Společenskou atmosféru podkreslovala příjemná hudba a bavící se hosté.

     Kevin se na palubě ihned začal vítat s hosty. Přikročil ke stolu plnému známých a příbuzných. Postavil se vedle svého otce a zdvořile pronesl: „Přeji všem dobrý večer!“ Mírně se uklonil jako pravý gentleman a posadil se.

     „Kevine, synu, rád bych ti představil pana Johnsona a jeho dceru.“ Kevin se postavil a podal ruku staršímu urostlému muži. „Dobrý večer, těší mě.“

     „Potěšení je na mé straně. Rád bych vám představil svou dceru, Kevine.“ Kevin se k ní obrátil, natáhl ruku na přivítanou, a když mu Jill podala svou, nemohl si nevšimnout jejích zelených kočičích očí.

     „Rád vás poznávám, slečno.“

     „Já vás také.“ Její vláčný pohled ho zarazil. Pak se posadil zpět na své místo.

     „George Johnson je ministr průmyslu a obchodu z Bruselu,“ vysvětlil Kevinovi jeho otec a společně se zapojili do diskuse o reformě uznávaní profesních kvalifikací, kterými se momentálně Johnson zabýval.

     Během celého rozhovoru si Kevin všímal občasných pohledů úchvatné tmavovlasé Jill. Nevěnoval tomu zvláštní pozornost, ale jeho matka ano. Když se Jim s přáteli přemístili o dva stoly dál ke známým, přisedla si ke Kevinovi Julia. „Je to překrásná oslava, synku. Velmi se vám s otcem povedla.“

     „Ano, to je.“ Vtom si všiml matčina zvláštního pohledu. „Copak se děje, mami?“ Julia se jemně pousmála a naklonila se k němu blíž. „Všimla jsem si, jak se na tebe slečna Johnsonová dívá. Je moc hezká a velmi vzdělaná. Proč ji nepozveš na skleničku? Myslím, že na to celou dobu čeká.“

     „Proboha mami, už zase?“ sáhl jí něžně na ruku. „Podívej, právě dorazila teta Clara, půjdu ji přivítat,“ snažil se využít situace. Nechtěl své matce odporovat, vždy pro něj chtěla jen to nejlepší, ale nepřál si, aby se mu pletla do soukromí. „Počkej, synku, doufám, že tu milou slečnu nebudeš přehlížet? Copak se ti ani trochu nelíbí?“ Kevin se postavil k odchodu, lehce se k ní naklonil a tiše jí odpověděl: „Půjdu teď pozdravit tetu Claru, ano? A potom tu slečnu pozvu na skleničku, ale ať tě ani nenapadne si s ní o mě povídat, až si k ní přisedneš.“

     Julia mu mateřsky položila ruku na předloktí: „Ovšem, neměj obavy, synku.“

     Kevin už tušil, co znamenala odpověď jeho matky. Neměl jí to za zlé, určitě by si už přála snachu anebo možná i vnoučata, ale na něco takového nebyl Kevin ještě připraven. Jeho soukromí a práce pro něj byly přednější.

     Na ples dorazila i rodina Walkerových a s nimi Emily. U vchodu je přivítal Jim Larusso a vřele jim popřál příjemnou zábavu. Emily stála po boku svého Toda a nevěřícně se rozhlížela po vší té kráse kolem. Když se přivítali s přáteli a posadili se ke stolu, snažila se Emily trochu vzpamatovat.

     „Jak se ti tady líbí, miláčku?“ usmíval se na ni Tod.

     „Je to tady nádherné, opravdu překrásné,“ rozhlížela se po palubě.

     Kevin se procházel po lodi a co chvíli se zastavil, aby přivítal hosty a popovídal si s nimi. A když se zábava rozproudila, odešel k baru. Dal si brandy a rozhlížel se. V jedné ruce držel sklenici a druhou měl v kapse lesklých černých kalhot. Díval se do prázdna; myslí byl úplně někde jinde. Vzpomínal na Brendu, na jejich poslední schůzku, jak spolu dováděli na pláži. Měl před očima její úsměv a radost; s jakou ladností ho objímala a líbala. Najednou zahlédl opodál povědomou osobu.

     Tod stál kousek od něj, a když se otočil, pohledem mířil rovnou na Kevina. Je to možné? Já to tušil, pomyslel si Tod, když k němu kráčel. Prohlédl si ho od hlavy až k patě. Už na první pohled bylo zřejmé, že tento muž nemůže být obyčejný údržbář jachty.

     „Dobrý večer, Tode, rád tě vidím.“

     „Zdravím tě, Kevine. Jakpak se ti daří? Vidím, že skvěle,“ v jeho hlase zazněl sarkasmus. Opřel se vedle něj o bar.

     Kevin si uvědomil, co se Todovi asi honí hlavou, a tak se rozhodl říct mu pravdu. „Tode, chtěl bych se ti omluvit...“ ale Tod mu ihned skočil do řeči: „Víš, Kevine, dost mě to překvapilo. Můžeš mi, prosím, vysvětlit, proč jsi nás tak obelhal? Vzal jsi nás na projížďku jachtou, na rybaření, a předstíral jsi, že jsi někdo jiný? Už od prvního setkání jsem měl podezření. Byl jsi mi velmi povědomý.“

     „Víš, byla to spíš taková náhoda. Zahlédl jsem Emily a Brendu, jak si prohlížejí moji jachtu, a chtěl jsem jim udělat radost. Ale pak jsem se zakoukal do Brendy. A když jsem se s ní začal vídat a trochu ji poznal, dostal jsem strach. Bál jsem se, že když jí povím pravdu, uteče mi.“

     „To je tedy hezké. A co míníš dělat dál? Až se to dozví Brenda... víš, co to s ní udělá?“ Kevin se nadechl, nervózně si přejel prsty po nose a řekl: „Tuhle otázku si kladu každý den. Ale povím jí to. Počkám na pravou chvíli a čas. Velmi mě mrzí, že jsem vás všechny oklamal. Takové jednání nemívám ve zvyku.“

     „To si myslím. Znám Brendu velmi dobře a doufám, že jí neublížíš. Ona by si to nezasloužila.“

     Kevin vnímal, s jakou zdvořilou naléhavostí to Tod vyslovil, ale než se stačil vyjádřit, překvapila je Emily. „Zlato, tady jsi,“ přikročila k Todovi. Pohlédla na muže, který stál vedle nich, a nevěřila vlastním očím. „Kevine?“ vydechla s nepochopením.

     Kevin se provinile usmál. „Ahoj, taky tě rád vidím.“

     „Promiň, ale nemohla jsem tě poznat...“ nenalézala další slova.

     „Miláčku, Kevin by se ti rád představil celým jménem.“

     „Tode...“ rázně zasáhl Kevin.

     „Myslím, že by měla vědět, kdo doopravdy jsi.“

     „O co tu jde? Vůbec vám nerozumím,“ přerušila je zmateně Emily.

     „Promiň, Emily, ale mé celé jméno je Kevin Larusso.“ Emily na něj zůstala zírat s pootevřenými ústy. „Cože?“ vyhrkla zaskočeně.

     Kevin jí vysvětlil situaci přesně tak jako Todovi, ale Emily si stála za svým a nenechala ho domluvit. „Promiň, Kevine, Brenda je moje kamarádka a já ji nemohu nechat obelhávat.“

     „Emily, Emily... Nech mě to, prosím, dopovědět. Přísahám, že jí povím pravdu. Záleží mi na ní a nechci, aby se to dozvěděla od někoho jiného, nechci ji ztratit. Prosím vás, slibte mi, že jí to nepovíte!“ Nevěřil svým vlastním uším. Poprvé v životě se někoho o něco prosil, ale kvůli Brendě to musel udělat, jinak hrozila katastrofa.

     Po jeho naléhání mu Tod s Emily nakonec kývli. Kevin s Todem se pak bavili o něčem jiném, ale Emily měla v hlavě zmatek. Na jednu stranu byla ráda, že si Brenda vybrala zrovna muže jako Kevin, ale na druhou stranu se o ni velice bála.

 

 

 

 



TOPlist