Judita Horváthová: On je ten pravý - 4. kapitola

Po rybaření vypluli zpět do přístavu. Emily s Todem si užívali poslední romantické chvíle na přídi a Brenda byla s Kevinem u kormidla. Po celou dobu až do přístavu se jeden na druhého usmívali. Kevinův zájem vzrůstal, každý Brendin úsměv, její přirozený půvab ho přitahovaly. I Brenda si přiznala, že ji neobyčejně zajímá.

     Když byli v přístavu, Kevin vypnul motor. Otočil se k Brendě: „Zítra mám volno, rád bych ho hezky využil. Chtěl bych se jet někam podívat, šla bys se mnou?“ Srdce mu najednou tlouklo rychleji. Ještě nikdy neměl problém se vyjádřit, ale tentokrát se bál, že by mohl být odmítnut.

     „Zítra budu v práci, měla jsem jen dva dny volna.“

     „A v kolik končíš?“

     „Až kolem druhé odpoledne.“

     „Takže to znamená, že tě můžu vyzvednout kolem třetí?“ trochu se k ní naklonil a při tom se šibalsky usmíval.

     Brenda z něj byla celá nesvá, cítila se nervózně, ale zároveň i příjemně. Kevinův přitažlivý pohled v ní vyvolal cosi zvláštního. Neodpověděla mu, jen sledovala, jak se k ní naklání a zapírá se rukama o zábradlí tak, aby mu neutekla. Vášnivě ji políbil. Cítila bezmoc, ale nádhernou, smyslnou. Takovou, o které slýchávala od svých kamarádek. Jejich vyprávění se však s jejími pocity nedalo srovnávat. Najednou si byla jistá, že Kevin je ten pravý. Ten, se kterým by si přála zestárnout, prožít s ním zbytek svého života.

     Kevin sám sebe nepoznával. Tak dlouho jsem čekal, až tahle chvíle přijde, říkal si s pohledem upřeným do jejích očí. S tebou se cítím být sám sebou, takový, jakým jsem vždycky chtěl být.

      Brenda pozorovala jeho výraz, netušila, co ten pohled znamená, ale vycítila z něj rozpaky. Pak se na ni Kevin zlehka pousmál. „Tak platí?“

     „Ano, platí,“ přikývla.

     „Kam pro tebe můžu přijet?“

     Brenda mu cestou na břeh vysvětlila, kde bydlí. Emily s Todem na ně čekali u rybářské nádrže a pozorovali ryby. Když k nim Brenda s Kevinem došli, rozloučili se. „Kevine, děkujeme za pozvání, bylo to úžasné,“ usmál se Tod a podával mu ruku. Kevin ji stiskl.

     „Není zač, rád jsem vás poznal. A doufám, že tohle nebylo naše poslední setkání, musíme si to brzy zopakovat.“

Emily s Todem a Brendou odcházeli k autu.„Měj se hezky, Kevine!“ mávali mu.

      „Díky, vy také,“ dal si ruce do kapes a ještě si vyměnil poslední úsměv s Brendou.

     Počkal, až odjedou, a vydal se na soukromé parkoviště. Navyklým pohybem ruky otevřel dveře jaguáru, nasedl a rozjel se domů. Jel po dálnici do nejlidnatějšího města Michiganu, Detroitu. Zpomalil až na soukromé příjezdové cestě vedoucí k veliké bráně. Dálkovým ovladačem ji otevřel a po zámkové dlažbě dojel až k domu a zaparkoval. V dobré náladě kráčel k velikým proskleným dveřím a vešel na verandu, ozdobenou naaranžovanými květinami. Prošel kolem dřevěné houpačky, zavěšené uprostřed, a vešel do domu. Po bílém mramoru vstupní haly přešel k točitému schodišti, pokrytému modrým kobercem, a začal stoupat do schodů.

     Ve druhém patře vpravo za schodištěm zaklepal na dveře otcovy pracovny. „Dále,“ ozval se za dveřmi pevný hlas.

     „Ahoj, tati,“ Kevin vstoupil dovnitř.

     „Kdepak se flákáš? Čekám tu na tebe už nejmíň hodinu.“

     „Promiň, tati, zdržel jsem se v přístavu. Cos potřeboval?“ odpověděl Kevin a posadil se na koženou pohovku.

     „Jde o tu slavnost. Dnes ráno mi volal Crawford, bude se to konat v našem přístavu a na tvé lodi, synu.“

     „Opravdu? Tak to jsem rád.“

     Jim vstal ze svého pracovního křesla, postavil se k minibaru a nalil si brandy „Dáš si taky?“ ohlédl se na něj.

     „Ne, děkuju. A kdy se ta oslava bude konat?“

     „Za dva týdny. Vše potřebné už jsem obstaral.“

     „To je od tebe hezké, tati, ale chtěl jsem si to zařídit sám.“

     „Chtěl jsem ti ušetřit starosti, vím, že poslední dobou trávíš veškerý čas jen v přístavu.“

     „Je na tom něco špatného?“ Kevin tázavě svraštil čelo. Jim se lehce pousmál. „Ovšem že ne, jsem rád, že se o svůj jachtařský klub staráš.“

     Kevin si přehodil nohu přes nohu a opřel se rukou o opěradlo. „A kde je maminka?“

     „Jela s tetou Clarou na nákupy a do kadeřnictví.“

     „Zase? Nebyly tam minulý týden?“

     „Ano, asi se nudí. Vzala s sebou i svou čivavu, bude ji chtít asi dát ostříhat.“

     Kevin se rozesmál. „Teta Clara se k té své nové čivavě chová jako k dítěti,“ vstal a popošel ke dveřím.

     „Budeš doma na večeři?“ v otcově hlase zazněl lehký důraz, vzal si sklenici a posadil se zpět do křesla.

     „Samozřejmě, tati,“ Kevin pohlédl na zápěstí a dodal: „Za půl hodiny se sejdeme v jídelně,“ usmál se a odešel do své ložnice.

     Jim Larusso byl americký magnát. „Nejbohatší muž v Detroitu“. Takto byl známý mezi bezmála pěti miliony obyvatel detroitské megalopole. Vlastnil přístav South Haven v Michiganu s luxusní marínou. Byl to velmi mocný a uznávaný člověk, stejně jako jeho syn Kevin. Po studiích na Harvardu ho jeho otec zasvětil do světa obchodu. Začal se starat o jachtařský klub a přepravní lodě, se kterými nechával převážet ta nejmodernější auta. Kvalitou svých služeb a spolehlivostí dosáhl úspěchu, o kterém začal psát i místní deník The Detroit News. Kevin se ale publicitě vyhýbal. Neměl rád média a hlavně ne to, když se jim pletly do jejich soukromého života. Do života miliardářů Larussových.

     Po osvěžující koupeli se Kevin převlékl do plátěných bílých kalhot a upnutého černého trička. Stál naproti zrcadlu ve své ložnici, upravil si mokré černé vlasy a připravený se vydal do jídelny.

Přistoupil k jídelnímu stolu. „Dobrý večer, maminko,“ naklonil se k ní a políbil ji na tvář.

     „I tobě, Kevine,“ zvedla k němu blonďatou hlavu a mile se na něj usmála. Pak přistoupil ke své tetě a také ji políbil. „Zdravím tě, teto,“ usmál se na ni a posadil se. „Tak co máme dnes dobrého?“

     „Margarita nám připravila nějakou řeckou specialitu,“ řekla nadšeně Clara.

     „Skvělé,“ usmál se.

     „A jak jste se dnes měly?“ pohlédl na svou matku.

     „Dobře, byly jsme s Clarou u kadeřnice a u psího holiče,“ odpověděla mu Julia a pak pokračovala. „A jaký den jsi měl dnes ty?“

     „Dobrý, celé ráno jsem byl v kanceláři a odpoledne jsem zajel do přístavu.“

     „A co je nového?“ zeptal se ho Jim, když si naléval víno do broušené skleničky.

     „Narazil jsem na jeden velmi zajímavý online kalkulátor. Michigan tam není, tak jsem přemýšlel, jestli bych neměl jít s cenou převozu trochu dolů.“

     „Ano, mohl bys, ale myslím, že je to zbytečné. Máš vlastní ceník, nač ho měnit?“

     Kevin se odmlčel: „Ještě o tom popřemýšlím, ale možná máš pravdu.“ Dál s otcem hovořil o přepravě, ale v hlavě měl přitom něco jiného. Myslel na Brendu, na to, jak ji oklamal. Udělal jsem ze sebe skromného člověka, stejného, jako je ona. Co se stane, až to zjistí?

 

Brenda vyšla z posledního pokoje, který měla na starosti, a tlačila před sebou malý vozík s léky. Když ho vrátila do sesterny, posadila se na židli. Vyzula si bílé pantofle a položila si nohy na židli naproti sobě. Opřela se o zeď za sebou a zavřela oči. V duchu viděla Kevinův obličej, jeho neodolatelný úsměv a hluboké tmavohnědé oči. Myslela na tu vzácnou chvíli, když ji líbal, na to, jak se na ni díval. Co když měla Emily pravdu? Nemohu věřit v něco, co neexistuje, polibkem mi nedokáže pravou lásku. Vtom ji vyrušil Emilyin hlas. „Tady je naše sestřička. Hledala jsem tě.“

      Brenda dál snila a se zavřenýma očima se usmála.

     „Jdeme domů, zlato,“ připomněla jí Emily, když se převlékala.

     „Už jsou dvě?“

     „Už je půl třetí.“ Brenda leknutím vyskočila ze židle.

     „Co? Už tolik?“ V rychlosti si svlékla bílou sukni a košili. Převlékla se do obyčejných, světle modrých džínů a zeleného trička s dlouhým rukávem. Vlasy měla smotané do drdolu, jen si sponkou sepnula neposlušný pramen.

     „Dnes mě Tod pozval na večeři ke svým rodičům.“

     „Vážně? To je úžasné!“

     „Ano, jsem moc ráda, jen nevím, co na sebe,“ brebentila Emily, když vycházely z nemocnice ven. „Asi si vezmu ty zelené šaty,“ nadhodila, ale Brenda kráčela, jako by byla v jiném světě. „Nebo ty modré, co ty na to?“ Všimla si Brendina nepřítomného výrazu. Podivila se a naklonila se k ní: „Haló, volám Brendu!“ Brenda se na ni nechápavě otočila. „Co je s tebou? Vypadáš jinak,“ podotkla Emily, když kráčely k autu.

     „Já vypadám jinak? Jak?“ nechápala Brenda.

     „Pořád se usmíváš.“

     „Já se neusmívám, nebo ano?“

     „Jako blázen. Tak co se stalo?“

     „Nic se nestalo.“

     „Tak se neusmívej.“

     „Tak jo. Když to nejde!“ Brenda se rozesmála a Emily s ní.

     „Nemá to náhodou něco společného s včerejškem?“ vyzvídala Emily, když spolu nasedly do auta.

     „Políbili jsme se.“

     „Opravdu?“ vyhrkla Emily překvapeně.

     „Ano, včera mě Kevin políbil, a ne jednou.“

     „Moje intuice mě nikdy nezklamala,“ zajásala Emily. „Neříkala jsem ti to? Jeho pozvání nebylo poslední. Byl to jeho záměr,“ s jiskrou jí hleděla do očí.

     „Nevím, mám z toho divný pocit. Celý den jsem na něj musela myslet. Pokaždé, když zavřu oči, vidím jen jeho.“

     Emily ji důvěrně chytila za ruku: „Nech všechno, jak to je, Brendo. Nebraň se lásce.“

     „Té se asi ubránit nedá. Myslím, že když jednou přijde, už nikdy neodejde.“

     „Ano, zůstane ti navždy v srdci a zanechá po sobě stopy.“

     „Jaké?“ divila se Brenda.

     Emily nastartovala a když vyjela, odpověděla jí: „Jsou to dva protichůdné pocity. Jeden hřeje, ale ten druhý bolí.“

     „Ty jsi ale filosof.“

     Emily se usmála, ale hned zvážněla. „Vím toho o životě dost, Bren. Nechci, aby ses zklamala.“

     „Cením si toho, Emily. Jsem ráda, že tě mám.“

     „A já zas tebe,“ vděčně se na ni usmála.

     Věděla, co tím Emily myslí. Vyrůstala v sirotčinci, neměla žádné dětství. Když jí bylo dvanáct let, ujal se jí manželský pár. Adoptivní otec po roce zemřel při autohavárii, matka to neunesla a spáchala sebevraždu. Emily skončila v ústavu pro nezletilé v Minneapolisu, kde chodila do stejné školy jako Brenda a stala se její nejlepší kamarádkou. Emily v ní našla přátelství a oporu.

     Emily Brendě zastavila před jejím domem a pak ještě za odcházející kamarádkou zavolala: „Ať ten dnešní den stojí za to!“

     Brenda jí zamávala. „Díky. I ten tvůj, uvidíme se zítra ráno.“

     Emily přikývla a se spokojeným výrazem ve tváři odjela.

     Brenda vešla do svého skromného bytu, zamkla za sebou dveře a pověsila si klíče na zeď. V pokoji mrkla na hodiny. Za patnáct minut ji měl vyzvednout Kevin. Rychle si vlezla do sprchy a pak se začala připravovat. Vedle postele na nočním stolku měla připravené věci, které si chtěla obléct. Vzala si upnuté džíny a bílou košili. Pak se posadila před stolek se zrcadlem a rozčesala si vlasy. Tentokrát si je nechala volně rozpuštěné. Byla nervózní i nedočkavá, těšila se, až ho znovu uvidí.

     Kevin už byl také připravený. Trvalo mu dvě hodiny, než si vybral oblečení a vhodné auto. Seděl ve starším chevroletu v opraných džínech, které měl na sobě naposled na Harvardu, a v bílém tričku. Jsem blázen, pomyslel si cestou. Jel po dálnici stokilometrovou rychlostí, poslouchal své oblíbené cédéčko od Dixie Chicks a při tom se usmíval. Nikdy by ho nenapadlo, vydávat se za někoho, kým ve skutečnosti není, ale bavilo ho to. Sjel z dálnice do města a v duchu si opakoval jméno ulice, ve které Brenda bydlela. Wight Street, mrmlal si, ale netušil, kudy se tam dostat. Řídil se podle značek, projížděl městem podél River Walku, tříkilometrové promenády vedoucí k největšímu městskému parku, který sloužil k relaxaci a sportovnímu vyžití. Jel po Atwater Street a soustředěně se rozhlížel. Konečně z ní sjel do části města, kterou moc neznal. Dojel až k dlouhému činžovnímu domu z červenohnědých cihel, značně oprýskanému. Kampak jí jen v tomhle zapadákově asi pozvu, byla jeho první myšlenka, když se kolem sebe rozhlédl.

     Brenda seděla u kuchyňského stolu, když zaslechla dvojí zatroubení klaksonu. To bude určitě on. Pospíchala k oknu, a když z něj vykoukla, uvítal ji Kevinův rozzářený úsměv.

     „Ahoj, jsi připravená?“ jeho hlas jí rozbušil srdce. Stál u auta, jednou rukou se opíral o dveře a druhou měl v kapse v bleděmodrých džínů.

     Vypadá tak mužně, tak pozoruhodně, prolétlo jí hlavou. „Ano, hned budu dole,“ zavřela okno a pospíchala ke dveřím.

     Když vyšla ven, Kevin jí vyšel naproti. Modré džíny zvýraznily jeho svalnatá stehna a pod tričkem se rýsovala mužná hruď. I on jí byl okouzlen. Něžně ji políbil na tvář a otevřel jí dveře svého auta. Brenda se na něj usmála a nasedla. „Máš pěkné auto, pohodlné,“ řekla mu, když se rozjel.

     „Líbí se ti?“ mile na ni pohlédl, ale v duchu se zamyslel, co by asi řekla na to, kdyby přijel jaguárem, corvettou nebo některým jiným z jejich luxusního autoparku.

     „Ano, je pěkné. Byl jsi dnes v přístavu?“ prohlížela si jeho dokonalý profil, orlí nos a ostře řezanou bradu.

     „Ano, ale jen chvíli. A jak se vedlo tobě?“

     „Dobře, dnes ráno se mi dost ulevilo. Měli jsme totiž v nemocnici tříletou holčičku s těžkým zápalem plic a konečně se začala zotavovat. Bála jsem se, že to nezvládne, jsem ráda, že je z nejhoršího venku.“

     Kevin zastavil na křižovatce na červenou a řekl s patrnou úctou: „Jsi skvělá, Brendo, věřím, že svou práci odvádíš na jedničku. Rozumíš dětem; určitě z tebe jednou bude dobrá matka.“

     Jeho věta ji zahřála na srdci. Brenda si byla jistá, až ta chvíle nastane, bude tou nejlepší matkou.

     Kevin se znovu zařadil do provozu a nenápadně sledoval okolí, kam by ji mohl pozvat. Kdyby znala jeho pravou totožnost, pozval by ji do té nejelegantnější restaurace v Detroitu. Nakonec zastavil na parkovišti u malé rodinné hospůdky. Vypnul motor a než vystoupil z auta, pohladil ji pohledem. „Pojďme, dáme si něco dobrého k jídlu,“ obešel auto a chtěl jí otevřít dveře, ale Brenda už stála venku. V duchu se pousmál, zamkl auto a vydali se spolu dovnitř.

     Kevin vybral stůl až na konci sálu, dál od oken, aby byli z dohledu. V rychlosti si projel očima celou restauraci. Uprostřed kraloval malý bar s pultem, podél zdi naproti byla okna s výhledem na parkoviště a část parku za ním. Doufám, že mě tu nikdo nepozná nebo neosloví, pomyslel si s obavami, a prohlížel si krásnou Brendu naproti sobě.

     Když přišla obsluha, Kevin se snažil vybrat to nejpřívětivější jídlo, které tam měli. Brenda ho pozorovala. Byl tak neuvěřitelně hezký a na člověka ze střední vrstvy se až moc dobře vyjadřoval. Zdál se jí být dost chytrý a velmi temperamentní. Nikdy by nečekala, že ji někdo může za tak krátkou chvíli tak hluboce okouzlit.

     Obsluha jim donesla grilované makrely s cuketou a rajčaty, jako přílohu si dali hranolky. Kevin si všiml pohledu, který Brenda vrhla do talíře, a znejistěl. „Máš ráda ryby?“

     „Ano, makrely mám nejraději,“ ujistila ho.

     „To já také, co máš ještě ráda?“

     „Miluju zeleninu, obzvlášť rajčata, a také sýry. Vždycky jsem chtěla ochutnat Stilton Gold, prý patří k těm nejdražším sýrům na světě,“ nesměle se usmála.

     „Ano, obsahuje zlaté vločky a zlatý likér. Sýr je podle vedení společnosti nejdražší na celém světě. Plátek servírovaný na krekru vyjde zhruba na deset dolarů.“

     „Deset dolarů?“ zaskočeně zopakovala. „Z toho, co bych dala za celý sýr, bych se uživila snad dva týdny.“

     Kevin se tomu ani trochu nedivil, spíš naopak. Brenda byla úplně jiná než ženy, které dosud znal.

     Brenda si opět všimla jeho rozhledu a inteligence. Když dojedli, Kevin objednal kávu. Po celou dobu, co si povídali, si ji prohlížel, zkoumal ji, sledoval každé její gesto i úsměv. Chovala se naprosto nelíčeně. Svou spontánností v něm probudila prudkou touhu; vždy si přál poznat ženu jako Brenda, přirozeně okouzlující. Ženám, se kterými se dříve vídal, tyto vlastnosti chyběly.

     Po chvilce příjemné konverzace Kevin nakousl téma rodiny. Pro Brendu to ale byla velice choulostivá otázka. „Co dělají tví rodiče?“ zeptal se jí. V jejích mořsky modrých očích probleskl smutek. Vyhýbavě uhnula pohledem, ale hned k němu zase vzhlédla. Byla nervózní, netušila, co mu má odpovědět. Usrkla si ze šálku trochu kávy a rozhodla se říct mu pravdu. „Nemám rodiče.“

     „To mě mrzí, co se jim stalo?“ zadíval se jí soustředěně do očí. „Jestli je to pro tebe citlivé téma, nemusíš mi odpovídat.“

     Brenda si všimla jeho milého tónu a pozorného pohledu plného něhy a získala pocit, že mu může důvěřovat. „Nepoznala jsem své rodiče. Nebylo mi ani půl roku, když mě našla jedna jeptiška před klášterem, a ta mě vychovala.“ Na moment se odmlčela a sledovala Kevinovu reakci.

     Nečekal to. Začal si pomalu dávat jedna a jedna dohromady. „Takže jsi vyrůstala v klášteře?“ zajímal se.

     „Ano, chodila jsem do klášterní školy a pak na střední. Po studiích jsem se svou kamarádkou Emily přijela sem. Chtěla jsem se osamostatnit, najít si práci a...“ opět se odmlčela.

     „A?“ tázavě opakoval po ní.

     Brenda cítila, že se červená, nervózně znovu upila ze šálku a s mírným úsměvem mu odpověděla. „Chtěla jsem a stále chci uskutečnit své sny.“

     „A jaké jsou tvé sny, Brendo? Po čem toužíš?“ ptal se jí vážně.

     „Už jsem ti toho o sobě pověděla dost.“

     „Mě tvé sny zajímají. Co bys chtěla uskutečnit, Brendo?“

     „Proč tě to tak zajímá?“ zeptala se zpříma, ale přitom se jí zachvěl hlas.

     „Protože mi na tom záleží... záleží mi na tobě,“ přiznal se jí upřímně.

     Brendě se rozbušilo srdce, netušila, jak se má zatvářit, co mu má na to odpovědět, ale její úsměv, který neovládala, to zařídil za ni. Kevinovi se na rtech taky objevil. Brenda si oddechla. Napětí pomalu mizelo a ona se cítila zase spokojeně. „Je spoustu věcí, které bych chtěla uskutečnit, ale realita je jiná. Sen zůstane navždy jen snem.“

     „Některé sny si člověk může splnit. Proč zavrhuješ něco, co jsi ještě nezkusila?“

     „A jak víš, že jsem to nezkusila?“ zadívala se mu pevně do očí.

     „Nevím to, jen se ti snažím porozumět. Sny nejsou nereálné, Brendo, sám jsem se o tom přesvědčil.“

     Co jí tím chtěl naznačit? Snad že už byl jednou zamilovaný? Brenda tomu nechtěla věřit, protože důvěra pro ni byla nedotknutelná. Z vážné debaty o snech a nadějích měla smíšené pocity. Nikdy se žádnému muži nesvěřila, nikdy žádnému hned nevěřila. Nechtěla se na první schůzce zamilovat, zařekla se, že na prvním rande nedá polibek, který by pro ni znamenal víc než jen přátelský pozdrav, ale s Kevinem to všechno bylo jiné.

     Cestou k autu ji Kevin chytil za ruku. V čokoládových očích mu zářily jiskřičky štěstí. Ještě nikdy se s nikým takhle necítil, žádné ženě se nepodařilo v něm probudit tolik citu a porozumění jako Brendě. Odemykal auto a při tom se zamýšlel sám nad sebou, nepoznával se. Že by našel starého Kevina, kterého bavil život, který věděl, pro co žít a za co bojovat? Byl pyšný na své postavení, ale v hloubi duše toužil po něčem podobném jako Brenda. Že by to bylo tím?

     Oběma se v té chvíli honily hlavou podobné myšlenky. Kevin svou odpověď ještě nenašel, ale Brenda neočekávaně ano. Její oči byly okouzleny jeho krásou, temperamentem a inteligencí, zkrátka tím, co z Kevina na první pohled vyzařovalo, ale její srdce vidělo něco jiného. Cítilo, že on je ten sen, který chce uskutečnit.

     Během jízdy Kevin potichu pustil cd přehrávač.

     „Můžeš to pustit víc, mám Dixie Chicks ráda, poslouchám je od základky.“

     „Opravdu? To je zvláštní, málokomu se to líbí,“ překvapeně na ni pohlédl.

     „Měla jsem od nich celé album, ale nechala jsem ho v klášteře, když jsem se stěhovala.“

     Kevin najel na dálnici a přidal plyn. „Mohla bys otevřít přihrádku?“ řekl zničehonic, ale dál věnoval pozornost dálnici.

     „Dobře,“ přikývla a otevřela ji.

     „Vpravo v rohu je takový červený penál s potiskem.“

     „Ano, je tu,“ vytáhla ho a podívala se na Kevina.

     „Otevři ho,“ krátce na ni pohlédl, když přeřadil rychlost.

     Brenda rozepnula pouzdro a našla v něm celou sbírku cédéček od Dixie Chicks. „To snad ne?“ rozzářily se jí oči. „Jsou tu všechny.“

     „Ano, od jejich prvního až do předposledního, alespoň myslím,“ spokojeně sledoval Brendin nadšený výraz. Znovu ho překvapila svou bezprostředností. „Můžeš si je nechat.“

     Brenda oněměla. „Cože?“

     „Nech si celé pouzdro, mám je zkopírované.“

     „Vážně?“

     „Ano, vezmi si je. Jsem rád, že si ti jejich písně líbí,“ znovu na ni pohlédl. „Děkuju ti.“

      „Už jsi byla v přístavu v centru Detroitu?“

     „Nebyla, navštívila jsem jen ten přístav, kde pracuješ.“

     „South Haven na jezeru Michigan,“ upřesnil.

     „Ano, to je jeden z největších přístavů ve státě Michigan, že?“

     „Ano, ale vůbec největší je přímo tady, v centru Detroitu,“ sjel z dálnice a odbočil na most do centra.

     Pomalu dojížděl do města. Silnice byly přeplněné, zvuk klaksonů se jim nepříjemně zarýval do uší, lidé přecházeli nepřehledně po silnici. Několikrát zastavil na červenou, a když se mu konečně podařilo zajet do přístavu, oddychl si. Aniž by to Brenda tušila, zaparkoval na svém obvyklém místě a vystoupili z vozu. Kevin se letmo rozhlédl. Byl si vědom toho, co právě dělá, ale nebral to v potaz. Vzal Brendu za ruku a vedl ji davem k přístavu.

     Nábřeží se hemžilo lidmi, všude kolem ze stánků voněly smažené a grilované ryby, a když se vydali k molu, uviděli obrovské přepravní lodě, luxusní jachty, rybářské čluny i malé motorové loďky.

     Brenda se rozhlížela a Kevin se usmíval. Byl doma, tohle byl jeho život.

     „Nádherné, nikdy jsem větší lodě neviděla. Líbí se mi tahle,“ ukázala na jednu z největších jachet.

     „Ano, je nádherná. Má tři podlaží, skvěle se postará o dvanáct cestujících a na svých šestapadesáti metrech délky nabízí dokonalé pohodlí. Je to jachta Patnhalassa od světoznámého architekta Normana Fostera.“

     Brenda poslouchala, s jakou chutí a nadšením jí o jachtě vypráví. Líbil se jí jeho vážný profesionální výraz, jako by ta jachta byla jeho. „Jak to, že o ní toho tolik víš?“ V Kevinovi hrklo, ale hned jí odpověděl. „Protože jsem v přístavu vyrostl. Můj otec v něm kdysi pracoval a brával mě často s sebou. Pomáhal jsem mu s údržbou, opravami palub, s čištěním a tak. Vím toho o lodích dost. Pracuju v přístavu, projíždím se na těch nejluxusnějších lodích a většina z nich stála miliardy.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl pokud možno skromně.

     „Takže tvůj otec pracoval v přístavu?“

     Její otázka ho znovu zaskočila. Přál si, aby alespoň část z toho, co jí odpoví, byla pravda. „Ano, od mládí,“ přikývl a schoval si ruku do zadní kapsy džínů.

     „Teď už je v penzi?“

     „Kdepak, stále pracuje.“ Ukázal na něco prstem. „Víš, že tahle jachta měří nejmíň padesát devět metrů? Je koncipována jinak než motorové jachty pro movitou klientelu. Její tři podlaží jsou rozdělená úplně novátorsky,“ snažil se rychle odbočit od tématu.

     Brenda si úhybného manévru všimla, ale nechtěla nějak vyzvídat, a tak se raději dál zajímala o jachtu. „A co ubytování?“

     „To je dost idylické. Jsou tam malé kajuty poskytující soukromí i prostorné obytné místnosti. A samozřejmě jako na žádné luxusní lodi tam nechybí bar, jídelna a společenský sál,“ mluvil z vlastní zkušenosti a vedl ji dál po molu.

     Po malé chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Brenda si naoko prohlížela okolí, ale ve skutečnosti přemýšlela. Myslela na své zásady, které ji pomalu a jistě opouštěly. V Kevinově přítomnosti si připadala jako jiný člověk. Jeho inteligentní jednání a nenápadná dominance si ji podmaňovaly, ale zatím nedokázala odhadnout, jaký doopravdy Kevin je.

     Kevin se najednou zastavil, něco ho napadlo. „Vrátíme se zpátky? Chtěl bych ti něco ukázat.“

     „Dobře, a copak to bude?“

     „Něco, kde se budeme cítit jako v ráji,“ chytil ji za ruku a vedl ji zpátky do centra.

 

 

 

 



TOPlist