Judita Horváthová: On je ten pravý - 3. kapitola

Kráčely spolu po pláži a rozhlížely se po dobrém místě, kde by si mohly rozložit deku. Našly si pěkné slunné místo s trochou soukromí. Namazaly se krémem a chvíli se opalovaly.

      „Brendo?“

      „Hm.“

      „Tobě se ten Jason nelíbil?“

      „Líbil, ale zprotivil se mi tou svojí suverénností.“

      Emily se pousmála. „Byl hezký a taky hodně bohatý.“

      „A co, že byl bohatý? Mně na penězích nezáleží.“

      „Víš, jak by sis ulehčila život?“

      „To je možné, ale dost už o mužích, Emily. Ty máš svého doktora Toda a já si na toho pravého teprve počkám.“

      Emily se otočila na záda. „To je ale horko, nepůjdeme do vody?“

 

 

       Po koupání se rozhodly projít po pláži. „Už jsi byla v přístavu, Brendo?“

      „Ne, ale slyšela jsem, že je to tam moc hezké.“

      „Je to odtud kousek, mohly bychom se tam zajít podívat. Jsou tam nádherné lodě a jachty.“

      „Proč ne?“ Brenda si přes plavky natáhla žluté letní šaty na úzkých ramínkách a vyrazily.

     Pomalu docházely k přístavu a opravdu se bylo na co dívat. Na molu se zastavily.

      „To je luxus, co?“ vykřikla Emily s nadšením při pohledu na velikou bílou jachtu.

      „To ano, ale o tom se nám může jenom zdát, Emily.

      Na takovou jachtu bychom nevydělaly ani za celý život.“

     „Hm, moct se na ní aspoň projet! Představ si nás tam, Brendo. Tihle boháči mají ale snadný a šťastný život, viď?“

      „To bych neřekla. I bohatí lidé mají problémy, a řekla bych, že často ještě větší než kdejaký obyčejný člověk.“

      „No jo, je to prostě jen sen,“ vzdychla Emily.

      „Ahoj děvčata, líbí se vám jachta?“ ozval se za nimi příjemný mužský hlas. Polekaně se otočily.

      „Tahle patří k těm největším a nejluxusnějším,“ dodal, když skloněný u lana přivazoval loďku k molu.

      „To vám věřím, je vážně ohromná,“ řekla opatrně Emily.

      „Taky se mi líbí, na téhle se projíždím nejraději,“ dovázal uzel a vztyčil se. V plážových kraťasech a oranžovém tričku se jménem maríny v South Havenu proti nim stál vysoký, statný a taky moc hezký muž.

      „Na téhle?“ zeptala se Brenda a letmo pohlédla na jachtu.

      „Ano,“ zvídavě si ji prohlížel a pak dodal.

„Nechtěly byste se projet?“ Popošel blíž k nim a usmíval se. Emily byla celá zaskočená.

      „To jako vážně? Děláte si z nás legraci, že?“

      „Samozřejmě že ne, myslím to vážně.“

      „A co tomu řekne majitel?“ pohlédla na něj Brenda s obavami.

      „Nic, nemusíte se ničeho bát. Jsem na téhle lodi údržbář. Můžu si s ní vyjet kdykoliv,“ povídal cestou k jachtě.

      „Tak jedete?“ otočil se na ně. Obě se usmály a pospíchaly za ním.

      „To je neskutečné, nemůžu tomu uvěřit, Brendo,“ zářila Emily.

      „Ani já ne,“ odpověděla jí Brenda se stejným nadšením a nastoupily na jachtu.

      Stály na přídi a sledovaly muže u kormidla, jak pomalu navádí loď od mola.

      „To je ale skvělý pocit. Těším se, až to povím Todovi,“ tetelila se Emily.

     Stály kousek od kormidla a hleděly před sebe na nekonečné Michiganské jezero.

      „Tak jak se vám líbí plavba?“ zeptal se jich s upřímným zájmem.

      „Je to perfektní, přímo neuvěřitelné,“ odpověděla Emily.

      „A co vám?“ pohlédl na Brendu, která jen tiše přihlížela a užívala si krásného pocitu.

      „Moc se mi tu líbí. Připadá mi to jako krásný sen,“ jemně se usmívala.

      „To jsem rád,“ na moment se jí podíval do tmavě modrých očí. Ještě nikdy jsem krásnější a přitažlivější oči neviděl, pomyslel si, a znovu na ni pohlédl.

      Když odpluli dost daleko na otevřené jezero, zastavil a odstoupil od kormidla. „Dáte si něco k pití, slečny?“

      „Ano, rády,“ odpověděla za obě Emily.

      Nalil jim broskvový čaj s ledem a postavil se k nim na příď. „Jakpak se jmenujete?“

      „Já jsem Emily.“

      „Já Brenda. Opravdu nebudete mít problémy? Co když to majitel zjistí?“

      „Bez obav, Brendo, už jsem říkal, že se mu o ni starám.“

      „A jak se jmenujete vy?“ zeptala se ho Emily.

      „Já jsem Kevin,“ pousmál se a napil se čaje. Přitom si nepřestával Brendu prohlížet.

      „Určitě vás tahle práce musí bavit,“ řekla zaníceně Emily.

      „Ano, velmi mě to baví. A čímpak se zabýváte vy?“

      „Jsme zdravotní sestry.“

      „Pečovat o nemocné a pomáhat jim je také pěkné zaměstnání.“

      „Jak se to vezme, pracujeme na dětském oddělení a pohled na nemocné děti často není veselý. Nejhorší je, když víte, že jim nemůžete pomoct,“ odpověděla mu upřímně Brenda.

      Kevin se jí zadíval do očí. „To máte pravdu.“ Stále na ni nevěřícně hleděl. Co to, ksakru, dělám? Kevine, no tak, ovládej se, jsi jako zhypnotizovaný, napomenul v duchu sám sebe.

      Brenda se otočila směrem k vodě a rozhlédla se. „Je odsud kouzelný výhled!“ Oči měla upřené do dáli, ale myslí byla jinde. Co se to se mnou děje? Proč jsem tak nervózní a nesvá? Má tak nádherné oči a úsměv; je okouzlující!

      Emily se napila čaje a prohlížela si luxusní jachtu. Brenda byla zahleděná na obzor a přemýšlela. Náhle ji vyrušil Kevinův hlas. „Nechtěly byste se podívat pod vodu?“

      Brenda se otočila. „Cože?“

      „Copak tu máte potápěčskou výbavu?“ žasla Emily.

      „To ne, ale pod palubou je vyhlídková kajuta.“

      Obě se zarazily, ale ihned přikývly. Takovou jachtu může mít opravdu jen ten nejbohatší člověk ve státě, pomyslela si Emily a následovala Brendu a Kevina.

      Když vešly do kajuty, nevěřily vlastním očím. Obě se nalepily na sklo a hleděly do hlubiny. Voda byla krásně prosvícená; připadaly si neskutečně. Splnil se jim sen, na chvíli sdílet prožitek, který majitel jachty mohl zažívat kdykoliv.

      „To je nádhera,“ vydechla Brenda.

      „Ano, neuvěřitelné,“ doplnila ji Emily.

      Kevin stál za nimi a usmíval se. Ještě nikdo nad jachtou tak nežasl jako ony. Jejich radost ho hřála u srdce - obzvlášť Brendina radost.

      Po překrásné podívané v kajutě vypluli zpět do přístavu. Emily ani Brendě se z jachty nechtělo, ale už musely. „Mockrát děkujeme za nádhernou plavbu, moc si toho ceníme,“ řekla mu Brenda, když stáli na molu.

      „Jsem rád, že jsem vám mohl udělat radost.“

      „Ani nevíte jakou,“ zářila Emily. „Mějte se hezky a mockrát děkujeme.“

      Kamarádky se otočily k odchodu.

      „Počkejte!“ zarazil je Kevin. ,,Zítra tady budu ve stejný čas jako dneska. Kdybyste chtěly, můžete zase přijet. Můžeme si zarybařit, a aby to nevadilo vašim partnerům, vezměte je klidně sebou.“

      „Tod by byl nadšený, ale jste si jistý?“ váhala Emily.

      „Nebojte se, žádné problémy z toho nebudou,“ Kevin zněl přesvědčivě. „Přijeďte, uděláme si hezké odpoledne.“

      „Vezmu Toda. A co ty, Brendo?“

      „Co já?“

      „Přijdeš sama, ty žádného přítele nemáš,“ usmívala se na ni škádlivě a mrkla na Kevina, který se připojil.

      „To ale přece není problém, bude tu mít mě,“ zadíval se jí významně do očí. Brenda na okamžik ztuhla.

      „Budu se na vás těšit, dámy, už musím jít. Tak zítra!“ usmál se a odešel.

      Brenda koukla na Emily, lehce se na sebe pousmály a otočily se k odchodu. Cestou zpět po pláži si vyměňovaly dojmy a povídaly si o krásném zážitku.

      „Všimla sis, jak si tě prohlížel? Byl z tebe úplně vedle,“ nadhodila Emily.

      „Ne-e.“

      Emily se zakřenila. „Ale ano, a tobě se taky líbí, že mám pravdu?“

      Brenda kroutila hlavou, ale přitom se culila.

      „No tak, přiznej se.“

      Brenda stále mlčela.

      „Tak co, Brendo? Líbí?“

      „Ano, líbí se mi, ale to je všechno.“

      „Jak všechno?“

      „No prostě všechno.“

      Došly na parkoviště k autu. Emily ho odemkla, sedla si za volant a Brenda vedle ní.

      „Podle mě to nebude všechno,“ spekulovala Emily a nastartovala.

      „Jak to myslíš?“

      „Slyšela jsi ho. Na zítřek ti nabídl svou společnost a nemyslím si, že to bylo jen ze zdvořilosti,“ dobírala si ji vesele.

      „Už zase fantazíruješ, Emily.“

      „No uvidíme, kdo bude fantazírovat. Podle mě nás Kevin nepozval naposled.“

      Brenda nad jejími slovy kroutila hlavou, ale přitom se zamyslela, jestli na nich opravdu něco nebude. Emily ji odvezla domů, rozloučily se a domluvily se na další den.

 

      Brenda vstoupila do svého bytu s dobrou náladou, osprchovala se a v županu vešla do kuchyně. Vytáhla z lednice hotovou čínu a ohřála si ji v mikrovlnné troubě. Mezitím si osušila vlasy a posadila se s jídlem k televizi, ale nedokázala ji vnímat. Přemýšlela nad dnešním neobyčejným dnem. Plavba na milionářské jachtě, nádherný výhled pod kajutou a Kevin, kterého nemohla dostat z hlavy. Líbím se mu tak jako on mě? říkala si. Ještě nikdy jsem tak hezký a zvláštní pocit neměla. V duchu viděla jeho pohledy, jeho tmavohnědé oči a kouzelný úsměv.

      Další den Brenda vstala o něco později než obvykle. Nasnídala se, a když popíjela kávu, přemýšlela, co podnikne. Váhala, jestli má odpoledne znovu vyrazit do South Havenu, jako by ji její vnitřní hlas před něčím varoval, jen nevěděla před čím. Třeba je to jen strach, pomyslela si. Ale z čeho? Z lásky? Nebo si to jen nalhávám? Bála se vlastních nezvyklých pocitů. To kvůli nim se vydala do světa. Našla si práci, byt, a dokonce i pár přátel, ale tomu hlavnímu, po čem toužila, se celou tu dobu vyhýbala.

      Než nastalo odpoledne, Brenda uklízela. Vyprala si, převlékla povlečení, uvařila malý oběd jen pro sebe, a když měla vše hotové, začala se pomalu připravovat. Otevřela šatní skříň a chvíli před ní stála. Netušila, co by si mohla obléct. Šaty, které měla včera na sobě, byly mokré na prádelní šňůře. Za celou dobu, co vydělávala, nekladla na ošacení velký důraz, ale teď toho litovala. Po chvíli vytáhla džíny a elastické tričko, ale zase je vrátila zpět do skříně. V tomhle se usmažím, venku je nejmíň třicet stupňů, pomyslela si naštvaně. Tak sáhla po zelené letní sukni pod kolena a bílém bavlněném tílku. Pak si učesala vlasy, smotala je do poslušného drdolu a sepnula skřipcem. Na uši si nasadila malé pecky z bižuterie. Stála před zrcadlem a ze všech stran se obhlížela. Pak se sama nad sebou podivila, jak jí na vlastním vzhledu najednou tolik záleží.

      S oblečením byla docela spokojená, ale co její tvář, ošetřená jen krémem? Posadila se k nočnímu stolku, otevřela šuplík a vytáhla si tašku s malováním, ve které měla jen pár drobností. Oči si zvýraznila řasenkou a rty si namalovala průhledným leskem. Seděla na židličce a zkoušela se všelijak usmívat, několikrát se opřela o židli a zkoušela neobvyklá gesta, až se zarazila. Asi jsem se zbláznila, pomyslela si a postavila se. Vtom zazvonil zvonek.

      Brenda vyšla ven na ulici a u chodníku na ni v autě čekali Emily a Tod. „Ahoj, sluší ti to, Brendo,“ pozdravila ji Emily.

      „Trochu jsem přehrabovala skříň. Ahoj, Tode.“

      „Zdravím, Brendo, tak jedem?“

      „Jasně, můžeme.“

      Když dojeli do South Havenu, Emily Todovi z auta ukázala luxusní jachtu. „Jste si jisté, že tomu vašemu kamarádovi můžeme důvěřovat?“

      „Myslím, že ano, je moc hodný, viď, Brendo?“

      „Ano, působí velmi spolehlivě,“ přikývla Brenda a vystoupili z auta.

      Kevin stál na molu, a když je uviděl, vydal se je přivítat. Tentokrát měl na sobě bílé kraťasy a modré tričko.

      „Zdravím vás, jsem rád, že jste přišli. Kevin,“ podával Todovi ruku na přivítanou.

      „Těší mě, Tod."

      Při stisku rukou si ho Tod prohlédl, zdál se mu povědomý.

      „Tak můžeme vyrazit?“ usmál se Kevin a nenápadně přejel Brendu očima.

      „Jasně, pojďme na to,“ pronesl Tod uvolněně a společně vykročili k jachtě.

 

      Vypluli na jezero. Emily se radovala a stoupla si s Todem na příď jachty. Brenda stála vedle nich a pozorovala Kevina u kormidla. Ve tváři měl klidný, spokojený výraz.

      „Je to nádhera, viď, Tode?“ usmívala se Emily.

      „To ano, ale něco mi tu nesedí. Ten Kevin je mi strašně povědomý, Emily. Někde jsem ho už viděl.“

      „To je možné, miláčku, ale určitě v tom nic nekalého nebude. Co myslíš ty, Brendo?“

Brenda s očima upřenýma Kevinovým směrem odpověděla: „Já nevím, ale také v tom nic špatného nevidím.“

      Po malé chvíli odešel Tod popovídat si s Kevinem a Brenda s Emily se kochaly okolím. Byl nádherný slunný den, voda v jezeře splynula s barvou nebe a zelené břehy tu krásu jen podtrhovaly.

      Kevin zastavil a nabídl jim pití. Posadili se do zabudované bílé sedačky a popíjeli chlazenou limonádu.

      „Určitě se vám tahle práce líbí?“ zeptal se ho Tod.

      Kevin upil limonády a řekl: „Děvčata se mě ptala na to samé. Je to dobrá práce.“

      „A co majitel, jemu nevadí vaše vyjížďky?“ dál se vyptával Tod.

      Kevin zlehka zavrtěl hlavou: „Ne, nevadí mu to. On není takový jako ostatní miliardáři.“

      „Říkáte miliardáři?“ opakoval po něm Tod.

      „Ano, tohle není jediná loď, kterou vlastní. Patří mu téměř celý přístav.“

      Emily pohlédla zaskočeně na Brendu, která se jen pousmála. Slovo miliardář pro ni nic neznamenalo.

      „Kousek odtud je skalnatý ostroh a za ním je perfektní místo na rybolov,“ změnil Kevin téma a postavil se. „Nepůjdete se mnou ke kormidlu, Brendo?“

      Brenda k němu zvedla oči. „Já? Dobře, proč ne,“ a zvedla se z pohovky.

      Kevin si cestou nenápadně prohlížel křivky jejího těla. Tahle žena v sobě ukrývá tolik šarmu a její obličej se nedá srovnat s žádnou z těch, které jsem kdy poznal, pomyslel si.

      Emily s Todem se opřeli o zábradlí a užívali si krásné vyjížďky.

      „Chcete si to zkusit?“ zeptal se Brendy, když vypluli.

      „Můžu?“

      „Jistě, pojďte, je to jednoduché,“ ustoupil stranou a nechal ji, aby uchopila kormidlo.

      „Co mám dělat?“ zeptala se.

      „Nic, jen lehounce zatočte doleva, ale až vám řeknu.“

      „Dobře,“ nervózně se zasmála.

      Kevin stál necelý metr od ní a prohlížel si její tvář. Po chvíli ticha se k němu otočila. Jejich pohledy se střetly. Byl to jen krátký okamžik, ale stál za to.

      „Kdy mám zatočit doleva?“ zeptala se nejistě a zadívala se znovu před sebe.

      „Teď, ale jen lehce. Jak se vám to líbí?“

      „Je to perfektní zážitek,“ nadšeně se na něj usmála. Její úsměv mu pronikl až do srdce. Její hlas i smích ho oslňovaly. Byla nádherná. Modré oči jí zářily štěstím, smyslně tvarované rty se jí stříbřily a vlasy jí zářily pod přílivem slunečních paprsků. Nesmírně ho přitahovala.

      Když se blížili ke skalnatému výběžku, Kevin převzal kormidlo a Brenda si stoupla vedle něj. Obepluli ostroh a vypluli na otevřené jezero. Kevin vypnul motor a požádal Toda, aby mu pomohl s přípravou. Emily s Brendou se rozhlížely po skalách porostlých mechem, připadaly si jako v nějakém cizím světě, daleko od reality, od ruchu a smogu. Byl tam sytý vzduch, svěží a voňavý.

      „Je tady takový klid, cítím se ohromně spokojeně, Emily.“

      „I já, nikdy mi snad nebylo líp.“ Usmály se na sebe.

      Kevin a Tod měli vše připravené. „Tak můžeme jít na to!“ zavelel Tod a vzal si Emily stranou.

      „Tode, postav se kousek vlevo,“ poradil mu Kevin.

      „V rybaření mám desetiletou praxi, jak už jsem ti říkal.“

      „No dobře, nebudu tě poučovat,“ pousmál se Kevin a pohlédl na Brendu. „Dáme se do toho?“ zamával na ni prutem.

 

      Odešli spolu na druhý konec jachty. „Už jsi někdy rybařila, Brendo? Doufám, že ti nevadí, že ti tykám, bude se nám tak líp spolupracovat.“

      „Nevadí,“ odpověděla. „Ještě nikdy jsem to nezkoušela.“

      „Tak to ihned napravíme.“ Jeho hlas zněl pevně, a přitom laskavě.

      „Tak jo, nejdřív napíchneme na háček návnadu.“

      Přikývla. Kevin jí ukázal, jak se to dělá, a pak jí předal prut. „Jsi připravená?“

      „Já nevím.“

      „Tak na tři, ano?“

      „Raz, dva, tři!“ odpočítal a Brenda nahodila.

      „Co když se nějaká chytne?“

      „Ukážu ti, jak na to, podívej,“ popošel blíž k ní a ukazoval jí postup. Pozorovala každý pohyb jeho ruky i těla.

      „Kdybys něco ucítila, tak mi řekni, ano?“ hleděl jí do očí.

      „Dobře,“ přikývla a pohlédla raději zpátky na jezero.

      „Co jinak děláš ve volném čase?“ zeptal se jí, když se opřel vedle ní o zábradlí.

      „Nic zvláštního, odpočívám. V nemocnici mám dvě směny, a když mám odpolední, přijedu domů po desáté, a to už jsem vždycky zralá jen do postele.“

      „A ty bydlíš sama?“

      „Ano, sama,“ přitakala.

      „A máš nějaké sourozence?“ zeptal se.

      „Nemám, jsem jedináček. A ty?“

      „Mám staršího bratra, je v Afghánistánu.“

      „Co tam dělá?“

      „Je v armádě, neviděl jsem ho dva roky.“

      „To ti musí určitě hodně chybět.“

      „Ano, jsme si blízcí, často si voláme.“

      „To je dobře. Já jsem vždycky toužila po sourozenci, ale...,“ na moment se odmlčela. „Musím se smířit s tím, jak to je,“ dokončila větu a obrátila svou pozornost zpět k hladině. Kevin si všiml, že její výraz trochu posmutněl, chtěl se jí zeptat, co tím myslela, co ji tak mrzí nebo bolí. Když se na sebe znovu podívali, ani jeden z nich pohledem neuhnul, ale napětí, které mezi nimi zavládlo, vyrušil nějaký pohyb pod Brendiným prutem. Splávek jí začal trochu škubat. „Asi jsem něco chytila,“ usmála se.

      „Opravdu? Tak brzy?“ přikročil blíž. Ale najednou jí začal prut škubat doleva a pak zase doprava. „Ukaž, pomůžu ti,“ stoupl si za ni, objal ji rukama kolem pasu a pomohl jí prut udržet. Snažili se společně rybu vylovit, museli s ní dokonce i zápasit.

      „Co jsi to, proboha, chytila? Sumce?“

      Brenda se nahlas rozesmála. „To by byl dobrý úlovek, ne?“ „To ano, možná až trochu MOC velký.“ Ještě chviličku se snažili, ale najednou se naviják prudce odlehčil. Stále spolu drželi prut a ani jeden z nich se nedokázal pohnout.

      „Asi nám uplavala.“

      „Nebo uplaval,“ oba se znovu rozesmáli.

      Kevin se tváří skoro dotýkal její, jednou rukou se držel prutu a druhou její ruky. Nastalo ticho, takové, že Brenda slyšela tlukot vlastního srdce. Pomalu se natočil, pustil ruku z prutu a dotkl se její tváře. Naklonil se k ní a políbil ji, něžně, ale smyslně. Brenda ucítila, jak se jí podlamují kolena, musela se ho přidržet za tričko. Po pár něžných polibcích jí pohlédl do nevinných očí, pohladil ji po tváři a prohlížel si ji. Byla hebká jako samet, jen lehounce nalíčená, s růžovými líčky. Je tak přirozeně nádherná, pomyslel si a znovu ji políbil, tentokrát vášnivěji a dychtivěji.

      Vyrušil je prut, který se začal cukat; vlasec se prudce odvíjel. Koukli na sebe a usmáli se. Kevin popadl do ruky prut a společně se jim podařilo ulovit pěkného lososa. „No to je ale macek!“ řekl Kevin spokojeně, když ho ponořil do vody.

      „To je,“ usmála se Brenda, ale stále ještě se nedokázala probrat z toho vášnivého polibku, a hlavně ze sebe samotné. Nikdy by nečekala, že tak rychle podlehne mužské touze.

      Kevin se naklonil k Brendě a jemně ji chytil za bradu. „Jsi dobrá, chytila jsi rybu.“

Najednou je vyrušil Todův hlas: „Tak jak vám to jde?“

      Kevin se narovnal, dal si jednu ruku do kapsy a usmál se. „Brenda chytila lososa. Koukni!“

      „No to koukám!“

      „A co vy? Co dělá Emily?“

      „My zatím nic nemáme. Emily pořád čeká.“

      „Půjdu se za ní podívat,“ Brenda letmo pohlédla na Kevina a odešla.

      „Opravdu pěkný kousek,“ usmál se Tod a naklonil se do nádrže.

      „To jo.“

      Brenda došla za Emily na druhý konec jachty a cestou myslela na tu překrásnou chvíli. Dovolila jsem mu, aby mě políbil. Proč? Co se to se mnou děje?

      „Tak co, Brendo? Jak vám to jde?“

      „Skvěle, chytila jsem rybu!“ začala jí vyprávět, jak s pomocí Kevina ulovila lososa, ale o tom, že se políbili, jí říct nedokázala.

 

 

 

 



TOPlist