Judita Horváthová: On je ten pravý - 2. kapitola

Brenda otevřela dveře posledního pokoje, zkontrolovala děti a podala jim léky. Pak spokojeně odešla do kabinky, aby se převlékla a mohla jít domů. Když kráčela nemocniční chodbou, rozloučila se s vrchní sestrou a koukla na hodinky. Bylo po desáté večer.

Nasedla do taxíku, který ji odvezl domů.

Od jejího odchodu z kláštera uběhl celý rok. Několik týdnů si hledala práci v rodném Minneapolisu, ale nepodařilo se jí nic dobrého najít. Úspory jí stačily na ten nejobyčejnější motel a jídlo. Pak se náhodně potkala se svojí nejlepší kamarádkou ze střední, Emily, která se chystala za svým přítelem do Detroitu. Přemluvila Brendu, aby jela s ní a ničeho se nebála. Emilyin přítel Tod byl úspěšný lékař a zajistil jim práci zdravotních sester u sebe v nemocnici.

Konečně byla doma, ve své garsonce nedaleko centra.

Zamířila rovnou do sprchy. Zabalená do županu se posadila do křesla k televizi a pomalu si rozčesávala dlouhé světlé vlasy, které jí sahaly až k pasu. Pak si vlezla do postele, pomodlila se a přemýšlela.

Chyběla jí Marie, jediná její rodina. Brenda jí v dopisech slibovala, že ji brzy navštíví, ale stále jí to nevycházelo.

V nemocnici pracovala na směny, ranní a odpolední, a když měla volno, využila ho ke spánku nebo procházkám po městě. Moc přátel neměla, jen Emily. Byly dobré kamarádky, dokonce spolu sloužily i stejné směny.

Když na ni ráno Emily zazvonila, Brenda už byla připravená. Měla na sobě džíny, tričko a přes ramena si přehodila lehký svetřík. Pak sešla dvě patra a vyšla před dům. Emily čekala v autě, v rukou dva kelímky s kávou.

„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ zeptala se s úsměvem.

„Skvěle. A co ty?“

„No... Tod mi dnešní noc moc spánku nedopřál, ale jinak jsem fit,“ významně zamrkala. Brenda jí mrknutí oplatila a nasedla vedle ní do červeného Pontiacu, který jí koupil Tod.

Emily se zařadila do jízdního pruhu a otočila se na Brendu. „V sobotu se tu koná velký ples. Nepůjdeme?“

„Ples? No já nevím, Emily, víš, že na takové věci moc nejsem...“

„Ale no tak, Bren! Rok tě prosím, aby sis se mnou někam vyrazila. Bude to společenská událost! Samí významní a bohatí lidé.“

„Tak to je ještě horší! Co tam budeme dělat?!“

„Budeme se bavit. Jdou tam Todovi přátelé, a hlavně jeho rodina, kterou bych ráda poznala.“

„Já nevím, Emily. Nemám ani co na sebe.“

„To není problém, to snadno zařídíme,“ mrkla na ni a usmála se.

„A jak?“

„Půjdeme nakupovat přece!“ Brenda se na ni udiveně podívala.

„No, čemu se divíš? Koupíme šaty, boty, doplňky...; všechno, co bude třeba.“

„Ty ses zbláznila! Už jsem ti řekla, že nikam nepůjdu.“

Emily se lehce zamračila. „Proč se tomu tak vyhýbáš? O co jde, Brendo?“

„Nevyhýbám, jen jsem nikdy na žádném plese nebyla.“

„A právě teď máš možnost jít na jeden z nejvýznamnějších plesů v Michiganu.“

Brenda lehce svraštěla obočí, ale pak se na Emily zaculila. „Jsi hrozná…“ pronesla smířlivě.

„Já vím! A proto mě máš tak ráda,“ odpověděla Emily vesele.

„Jasně, že mám. Tak dobře, půjdeme na společenský ples.“

„Významný společenský ples!“

„Se samou smetánkou!“ Obě se rozesmály.

Dojely do nemocnice, převlékly se a každá si šla po své práci. Brenda měla na dětském oddělení na starosti děti od tří do deseti let; Emily pracovala o patro výš u dorostu.

Do sobotního večera zbývaly dva dny, ale Brenda sloužila odpolední a na nákupy neměla čas ani pomyšlení. Domů se dostala po desáté hodině a většinou prospala celé dopoledne. Sotva se stíhala osprchovat a najíst, a mohla jet zase do nemocnice.

V sobotu měla Brenda volno, a tak ji Emily konečně vytáhla na nákupy.

Stály v největším nákupním středisku ve městě a rozhlížely se po luxusním zboží. „Emily, víš, nemyslím, že tohle je vhodné místo pro nás,“ rozhlížela se Brenda trochu vyplašeně kolem sebe.

„Vybraly jsme správně. Pojď se mnou,“ vzala ji Emily nadšeně za ruku a vedla ji do obchodu s elegantní módou.

Brenda na sobě nikdy neměla společenské šaty. V klášteře nosila halenky a sukně dlouhé až ke kotníkům. Do školy si dovolila obléct džíny a tričko, ale jít ven v dámských šatech nebo kratší sukni pro ni bylo nemyslitelné.

Emily měla vytříbený vkus. Byla to vysoká, štíhlá brunetka s dlouhýma nohama, které se nebála odhalit. Ráda se elegantně oblékala, nosila boty na vysokém podpatku, hezky se líčila. Vlasy měla moderně sestřižené k ramenům. Brenda dávala přednost jen pleťovému krému a vlasy nosila sčesané do drdolu nebo culíku. Působila velmi skromně.

Emily jí vybrala několik sukní a halenek, ale Brendě se nic z toho nelíbilo. Pak jí do kabinky donesla troje společenské šaty. Když si je Brenda zkoušela, Emily za ní vklouzla dovnitř. „Tak co?“

„To snad nemyslíš vážně, Emily!“ obrátila se na ni Brenda zděšeně.

„Co se ti nelíbí tentokrát?“

„Vypadám jako bych vylezla z nějakého nočního klubu. Podívej se, ten výstřih a rozparek...“

„Tak už dost. Víš co? Asi zavolám prodavačku, aby ti pomohla, protože jak vidím, můj výběr se ti vůbec nezamlouvá.“ Brenda se na sebe podívala do zrcadla a zhluboka se nadechla: „Promiň, Emily, ale tohle si vážně nemůžu obléct.“

„Ale takové šaty se na ples nosí.“

„Já vím,“ úzkostlivě vydechla. Emily si ji prohlížela: „Tak mi pověz, jakou máš představu? Co by sis na ten ples oblékla ty?“ Brenda pokrčila nešťastně rameny. „Nemám vůbec tušení.“

„Tak mi důvěřuj, prosím tě. Když se ti tyhle šaty nelíbí, donesu nějaké decentnější. Třeba koktejlky.“

„Ale ty budou stát polovinu mého platu. Nezajdeme raději někam jinam?“

„Ne, nezajdeme. A s penězi si nemusíš dělat starosti. Mám kreditku, na které je dost peněz na to, abychom se hodily do gala.“

„To nemůžu přijmout, Emily.“

„Jestli mě odmítneš, tak s tebou do konce života nepromluvím!“ zatvářila se dotčeně.

„No dobře, co mám s tebou dělat. Ale pak se s tebou vyrovnám.“

Na večer se připravovaly společně u Emily doma.

Brenda si oblékla černé koktejlové šaty a k nim lodičky. Uši jí zdobily dlouhé stříbrné řetízkové náušnice, jemný náhrdelník a náramek byly ve stejném provedení. Stála před bílou šatní skříní s vestavěným zrcadlem a překvapeně na sebe hleděla. Emily vyšla připravená z koupelny, a když uviděla Brendu, obdivně pronesla: „No teda! Moc ti to sluší!“ a zaskočeně si ji prohlížela. Na vysokých podpatkách působila vyšší, šaty zdůrazňovaly její úzký pas, perfektně tvarované boky a dlouhé nohy. „Brendo, vypadáš neuvěřitelně! Ale něco tomu chybí....“ zamyšleně jí pohlédla na vlasy volně splývající po zádech.

„Vydrž.“ Ze zásuvky nočního stolku vytáhla keramickou krabičku. „Posad' se, myslím, že už vím, jak to vylepšit.“ Brenda sledovala Emilyiny šikovné ruce. S účesem si poradila jedna dvě. Dlouhé vlasy smotala do stylového volného drdolu a ozdobila ho sponkami z bižuterie. „Teď je to dokonalé.“ Brenda na sebe nevěřícně hleděla do zrcadla, ale stále se necítila ve své kůži. „Děkuju, Emily, ale není to až moc – “ „– atraktivní?“ dopověděla Brenda za ni. „Jsi nádherná, Brendo. Moc ti to sluší, nechápu, proč se tak okouzlující žena vyhýbá večírkům a společnosti.“ „Nevyhýbám se. Jdu s tebou přece na ples.“

„Jsem moc ráda, že jsi souhlasila, Brendo.“

„Co bych pro tebe neudělala,“ mile se na Emily usmála.

„Já vím, jsi má nejlepší přítelkyně. Mám tě ráda jako vlastní sestru.“

„I já tebe. A děkuju ti za trpělivost, myslím, že nakonec se mi ty šaty i účes přece jen líbí.“

„No aby ne!“ usmála se Emily a natáhla se ke stolku pro parfém. Navoněla sebe i Brendu. „Teď jsme konečně hotové. Můžeme jít?“

„Můžeme. A co Tod?“

„Jsme domluvení, že se sejdeme až na plese. Bude tam se svojí rodinou.“

„Jsi nervózní?“

„Moc, ale Tod mě ujišťoval, že se nemusím ničeho obávat. S naším vztahem se prý už dávno smířili.“

Veliké parkoviště bylo přeplněné těmi nejdražšími automobily. Emily zaparkovala, a když vystoupily, před sebou měly rozlehlou vilu zvící paláce. Podívaly se na sebe. Brenda najednou ztratila odhodlání. „Emily, já…“

„Nic neříkej a drž se u mě. Uvidíš, že se ti tam bude líbit!“ Brenda nejistě přikývla a následovala ji.

U vchodu je zdvořile uvítal sluha v livreji. Vešly do sálu vyzdobeného květinami; na stěnách visely cenné obrazy. Vysoký strop s klenbami ozařovaly dva křišťálové lustry. Na první pohled tu vládla příjemná atmosféra. Lidé se bavili, někteří tančili, jiní stáli v kroužku a povídali si u sklenky šampaňského. Všichni hosté byli velmi elegantně oblečeni a chovali se náležitě uhlazeně.

Emily se rozhlédla po sále, hledala Toda, ale on ji zahlédl první a překvapil ji zezadu.

„Ahoj, miláčku.“

„Tode!“ otočila se Emily a usmála se na něj.

„Dobrý večer, Brendo, ani bych tě nepoznal. Moc ti to sluší; vám oběma,“ pohladil pohledem Emily. „Díky,“ odpověděla mu Brenda, která se nepřestávala s obdivem rozhlížet. Tod jim nabídl šampaňské a společnost u jejich stolu. Emily se přivítala nejdřív s rodiči a pak s přáteli. Ty, které už znala, nyní představila i Brendě.

Todovi rodiče byli velmi milí a pozorní, vyptávali se Emily na práci, a jak se jí s jejich synem bydlí. Brenda zdvořile naslouchala jejich konverzaci. Když vyčerpali osobní témata, začali se normálně bavit.

Pro Brendu to byl obzvlášť významný večer, poznala jinou společnost. Byli tu jen samí bohatí lidé, někteří působili namyšleně, ale Brenda je neodsuzovala.

Po pár sklenkách šampaňského se rozhodli jít na parket. „Omluv mě na chvíli, Brendo, zatančím si s Todem.“

„Jistě, jen běžte,“ usmála se. Zatímco sledovala dvojice tanečníků, ani si nevšimla, že i ji někdo pozoruje, a to už od chvíle, kdy vešla do sálu.

Odvrátila pohled od hezkého páru zpět ke stolu. Vzala si skleničku do ruky a znovu se natočila směrem k parketu. Najednou si všimla nesmírně pohledného muže, který stál opodál u baru a díval se na ni. Brenda lehce nakrčila obočí a uhnula pohledem. Nebyla si jistá, jestli se koukal právě na ni, proto ho znovu vyhledala očima, aby se ujistila. Už tam ale nebyl. A když se otočila zpět ke stolu, překvapil ji mužský hlas. „Dobrý večer, slečno, mohl bych vás požádat o tanec?“ Brenda k němu vzhlédla. Byl to ten muž od baru. Zaváhala, ale nakonec odpověděla: „Proč ne.“ Vstala od stolu a odešla s ním na parket.

„Jak se jmenujete?“

„Brenda, a vy?“

„Jason Brett. A jsem strašně překvapený.“

Brenda na něj tázavě pohlédla. „A co vás tak překvapilo?“

„Že jsem vás tu ještě nikdy neviděl. Vy asi nepocházíte z Detroitu, nemám pravdu?“

„Nepocházím.“

Jason ji jemně zatočil a znovu si ji přitáhl k sobě.

„A odkud tedy jste?“

„Na tom přeci nezáleží. Musíte znát asi celé město, když víte, že jste mě tu ještě neviděl.“

Jason se lehce pousmál. „Ne, celé město ne, ale znám všechny hosty, kteří chodí na podobné společenské události.“

„Aha, takže…?“

„Takže? Vy asi nevíte, kdo jsem, že ne?“

„Jestli vám nebude vadit má upřímnost… Podle mě jste velký svůdník.“

„Cože?“ udiveně na ni pohlédl, ale zároveň se usmíval. Brenda si nebyla jistá, jestli její upřímnost nebyla příliš troufalá, a chtěla se mu omluvit. „Nemyslela jsem to tak.“

„Ne? A jak jste to myslela, Brendo?“ snažil se být vážný.

„Já….“

Jason ji svým úsměvem hned uklidnil. „Nezlobím se. Jsem pořadatelem plesu a majitelem tohoto domu.“

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás...“ Nedořekla větu, protože ji zarazila jeho odpověď. Majitel domu?

„Už jsem řekl, že je to v pořádku. Nedáte si se mnou skleničku?“ nabídl jí, když dohrála píseň.

„Dobře,“ souhlasila a odešli spolu k baru.

Emily se s Todem posadila k jejich stolu a očima hledala Brendu. „Kam jen mohla jít?“

„Podívej, támhle je, u baru,“ odpověděl jí Tod. Emily překvapením otevřela

ústa, když ji zahlédla s majitelem domu. „Ona se snad pomátla?!“

„Proč? Jason je dobrý chlap.“

„Ty ho znáš?“

„Ano, je to dobrý přítel naší rodiny, už několik let,“ pousmál se Tod. Emily to uklidnilo, ale stejně si kladla otázku, co má Jason za lubem. Brenda zrovna nepatřila mezi ženy, na jaké byl asi zvyklý. Vyrůstala v klášteře, stěží by se jen tak s někým zapletla.

Brenda si s Jasonem povídala o plesu a večírcích, které pořádal.

„Co kdybychom si na chvíli zašli na čerstvý vzduch?“ navrhnul zničehonic. „Trochu mi třeští hlava z toho hluku.“

„Myslela jsem, že jste na takové večery zvyklý.“

„Že je pořádám, ještě neznamená, že je mám rád.“ Brenda se lehce pousmála. „Tak půjdeme?“ znovu se zeptal. Brenda nepatrně přikývla.

Venku před vilou si ji Jason očividně prohlížel. „Jste velmi půvabná, Brendo. Líbíte se mi.“ Brenda se na něj mlčky dívala. Netušila, co mu na to odpovědět, a znervózněla. Jason se k ní pomalu přibližoval a Brenda začala po krůčkách couvat. Nejdříve si myslel, že si s ním jen hraje nebo ho škádlí, ale když se podíval na její výraz, znejistěl. „Vy se mě bojíte, Brendo?“ hlesl s nejistotou v hlase. „Ne, jen...“ nedořekla větu, protože se k ní přiblížil ještě víc. Na tváři cítila jeho dech. Jemně se toho místa dotkl rty a pak pomalu postupoval níž k jejím smyslným ústům. Už by ji skoro políbil, kdyby ho od sebe neodstrčila. „Zbláznil jste se? Nemůžete mě líbat!“

„Cože?“ zaskočeně vyhrkl.

„Promiňte mi, ale to nejde. Neznám vás, nic o vás nevím. Tohle děláte s každou? Nejdřív tanec, sklenička a pak postel, že mám pravdu? Ale to jste se spletl, vybral jste si špatnou ženu,“ uzemnila ho.

Jason na ni beze slov zíral. „Je vidět, že jste asi ze staré školy,“ podotknul, když se ráznými kroky sama vracela do vily.

„To máte pravdu, z klášterní,“ zavolala na něj.

„Chtěl jsem jen polibek, nic víc,“ dodal ještě, než zašla dovnitř, ale Brenda ho ignorovala.

Neměla žádné zkušenosti. Na střední poznala pár kluků, ale to byli spíš kamarádi než partneři. S jedním z nich dokonce krátce chodila, většímu kontaktu s kluky se ale vyhýbala. Její výchova byla opravdu klášterní. Marie ji vedla k čistotě, k nevinnosti a zdrženlivosti, k tomu, že žena by si měla své panenství udržet, dokud nepotká toho pravého.

Brenda se vrátila do sálu. Došla ke stolu a vzala si kabát a kabelku. „Brendo, kde jsi byla? Všude jsem tě hledala.“

„Chci jít domů, Emily, nebudu tu už ani minutu.“

„Stalo se něco?“

„Ne, ale chci už jít,“ nervózně si oblékala kabát.

„Počkej, uklidni se. Řekneš mi, co se stalo? Udělal ti něco?“

„Ne, nech to být, povím ti to zítra. Klidně se dál bav, vezmu si taxi.“

„No tak, Bren, počkej,“ chytila ji starostlivě za ruku. „Opravdu jsi v pohodě?“

„Ano, jsem, je to pěkný večírek, ale jsem unavená. Pojedu domů, uvidíme se zítra, ano?“

„Tak dobře, opatruj se. Nebo víš co, řeknu Todovi, abychom už taky jeli, a odvezeme tě.“

„Ne, ne. Klidně tady zůstaň. Tak zítra. Pa!“ usmála se na ni a rychle odešla.

Taxi přijelo za pár minut. Nasedla a cestou domů přemýšlela nad sebou a nad všemi těžkostmi, kterými procházela.

Další den odpoledne ji navštívila Emily. Posadily se spolu v pokoji, popíjely kávu a Emily se začala vyptávat: „Tak už mi konečně povíš, co se stalo? Viděla jsem tě u baru s tím hostitelem.“

„Nejdřív jsme si povídali. Bylo mi s ním příjemně, ale pak jsme odešli ven a on mě chtěl políbit. Jen tak, z ničeho nic!“

Emily se usmála: „Opravdu?“

„Co je ti k smíchu? Byl to pro mě úplně cizí muž.“

„Promiň,“ ovládla se Emily, „a co bylo dál?“

„Nic, odmítla jsem ho a šla pryč.“

„Víš, Brendo, včera ti to moc slušelo a někteří muži už jsou prostě takoví.“

„Vážně? Já ale nejsem ten typ, který si zaflirtuje a vzápětí o tom neví. Pro mě mají polibky vyšší cenu.“

„Jak to myslíš?“

„Nepolíbím žádného muže, dokud si jím nebudu jistá. Mému vyvolenému chci patřit celá, čistá, netknutá. Rozumíš?“

„Rozumím, chceš si zkrátka počkat. To je v pořádku, většina mužů to dokáže ocenit, ale polibek není žádný slib lásky, na to nezapomínej.“

Brenda jí pohlédla do očí a přikývla. „Asi máš pravdu,“ řekla zamyšleně. „No, už dost řečí. Co budeme dělat?“

„Máme dva dny volno, tak si ho spolu užijeme. Pojeďme na pláž! Budeme se opalovat a lenošit...“

„To je bezvadný nápad, hned se jdu připravit.“

 

 

 

 



TOPlist