Judita Horváthová: On je ten pravý - 1. kapitola

Jednoho listopadového pondělí v sedm hodin ráno byl už celý klášter na nohou. Každá sestra si začala plnit své každodenní povinnosti. Pořád ten samý kolotoč, ten nekonečný stereotyp. Každé ráno vstát, menší rozcvička, snídaně, modlitby a škola.

Toho dne se změnil osud mladé jeptišce Marii Clarence, která se vydala do obchůdku koupit snídani. Když se vracela, zahlédla před branou kláštera velký proutěný koš.

Přidala do kroku, nahnula se nad košíkem a odhrnula z něj dečku, bleděmodrou a ušpiněnou. Když uviděla dvě krásné malé děti, překvapeně a zhrozeně zároveň si přitiskla ruku k ústům.

„Proboha...!“ vyhrkla. Mohly být sotva pár měsíců staré. Ležely v koši jen v plenách a zapraných košilkách. Marie nemeškala ani minutu, popadla koš do náručí a pospíchala do kláštera.

,,Děvčata, honem, pospěšte mi na pomoc!" zavolala na sestry, které se chystaly do školy. Všechny seběhly ze schodů, a když spatřily Marii Clarence s košem v ruce, rychle ji následovaly do pokoje.

,,To jsou ale překrásné děti!" vydechla jedna ze sester. „Magdaleno, doneste rychle nějaké deky a mléko!“ poprosila Marie a hladila děti po tvářičkách. „Musíme ty malé zahřát a nakrmit.“ Byla to nádherná dvojčátka, chlapec a děvče.

Do pokoje vešla matka představená, aby zjistila, co se to děje. Vyrušil ji shon a vzrušené štěbetání jeptišek. Marie jí pověděla o dětech a v jakém stavu je našla.

,,Zabalily jsme je a nakrmily. Podívejte, jak sladce spinkají.“

„Zajímalo by mě, jaký neznaboh mohl ty děti takhle opustit. Nechat je jen v plenách v takovém chladném počasí.“

„To ano, ale hlavní je, že jsou v pořádku,“ pohlédla na ně srdečně Marie a pak dodala: „Co budeme dělat, matko představená?“

„Předáme je úřadům.“

„Úřadům?“ ozvala se sestra Magdalena. „Nemohly bychom si je nechat? Jsou tak nevinné a nádherné,“ prosila.

Matka představená se zatvářila zamyšleně. „Nemohly. Musíme to ohlásit, nemůžeme si je tu jen tak nechat.“

Marie se posadila na postel a hladila děti po světlých vláskách. „Měly bychom přece jen počkat,“ obrátila se naléhavě na matku představenou a pokračovala: „Co když se pro ně někdo vrátí? Je možné, že jejich matka bude zpytovat svědomí, třeba byla z nějakého důvodu donucena je tu odložit. Je mnoho možností. Nechme si je tady, prosím. Alespoň na nějaký čas.“

Matka představená se pár vteřin rozmýšlela a pak souhlasila. „Dobře, počkáme. Ale jen týden, pak to budu muset oznámit a předat děti do ústavu.“ „Děkujeme. My se o ně postaráme,“ usmívaly se sestry, a když matka představená odešla, posadily se kolem postele a začaly si plánovat nový denní rozvrh. Každá se jim chtěla věnovat, ale na dvě děti jich bylo moc. Chvíli jim trvalo, než se dohodly.

„O tu malinkou se budu starat já,“ prohlásila nakonec Marie.

„O chlapce zase já,“ dodala Magdalena. Ostatní souhlasily a nabízely pomoc. Praní, žehlení, krmení, koupání. Každá se chtěla na něčem podílet, starat se o ně a hýčkat je.

Uběhl týden, pak druhý a třetí. Sestra Marie Clarence se pečlivě a s láskou starala o děvčátko. Chlapci se věnovala Magdalena. Každý den čekaly a doufaly, že se někdo objeví, matka nebo nějaký jiný příbuzný dětí, ale marně. Co chvíli chodily za matkou představenou a prosily ji o čas navíc. Mezitím si ale obě jeptišky na svá čtyřměsíční děťátka začínaly zvykat.

Za další týden se matka představená rozhodla nahlásit děti úřadům. Marie Clarence ale nechtěla o děvčátko přijít. Bála se, že by si ji mohli adoptovat nějací zlí lidé, obávala se o její budoucnost. Chtěla pro ni jen to nejlepší, a tak se za holčičku rozhodla bojovat. Byla přesvědčená, že by se o ni dokázala postarat. Chtěla ji ochránit před světem, ve kterém bylo více zla než dobra, to byla její teorie. Měla v plánu dítěti předat jen to nejlepší ze svého dobrého a láskyplného nitra. Magdalena si chlapce nechat nemohla. Chodila do školy a na mše a se staršími sestrami pomáhala ve městě chudým. Chlapečka se nechtěla zříct, ale musela. Marie bojovala o obě děti, bohužel se jí podařilo ubránit jen děvčátko. Chlapce nakonec odvezli do kojeneckého ústavu.

Marie Clarence se o holčičku starala s láskou a pevnou vůlí. Ani pro ni to nebylo tak lehké, jak očekávala. Musela přestat chodit do školy v klášteře. Dál ale chodila na mše a občas do městské nemocnice, když lidé potřebovali oporu a slovo boží. Brendu, jak holčičku pojmenovala, si brala všude s sebou, nespustila ji z dohledu ani na chviličku. Milovala ji jako svou vlastní dceru a vychovala z ní přesně takové děvče, jak si přála.

Brenda chodila na běžnou střední školu v Minnesotě. Měla přátele, se kterými si občas vyšla do kina nebo do bazénu, ale to bylo vše. Život v klášteře pro ni byl plně uspokojující, ovšem jen do doby, kdy dokončila studium a stala se zdravotní sestrou.

Po nějakém čase Marie Clarence na Brendě začala pozorovat jisté změny, které ji zneklidňovaly, přestože se na ně v duchu připravovala celé roky. Pokroky během prvních měsíců a let Brendina života, třeba když udělala svůj první krůček nebo když ji objala a řekla máma; když upadla a s pláčem k ní běžela a ona ji utěšovala, radostně prožívala. Nyní cítila smutek a obavy, že ji Brenda jednou opustí. Musela si přiznat, že život v klášteře není to, po čem takové děvče touží, ale velmi se o ni bála. Brenda vnesla do jejího života kouzlo, radost a štěstí, které by jako jeptiška nikdy nepoznala. Dala jí lásku, kterou mohla opětovat.

Z Brendy se stala dospělá žena, jež toužila poznat víc. Marii milovala jako svou vlastní matku, ostatní sestry brala jako hodné tety a některé dokonce jako kamarádky, důvěrné přítelkyně. Ale i přes to všechno se Brenda rozhodla odejít do velkého neznámého světa. Chtěla být soběstačná, najít si práci, bydlení a poznat něco nového. To, o čem jí často vyprávěly kamarádky ve škole, co zatím nezažila. Cítila, že nastal čas uskutečnit své sny.

Když se Brenda loučila s klášterním životem, s jedinou rodinou, kterou poznala, poprvé v životě cítila úzkost a bolest. Bylo to pro ni stejně těžké jako pro Marii, která ji dlouze objímala a přitom plakala.

„Maminko, neloučíme se navždy, slibuju ti, že brzy napíšu. Jen co si najdu práci a bydlení.“

„Víš, mám o tebe veliký strach. Tam venku tě čeká spousta věcí, o kterých jsi doposud neměla ani ponětí. Samé špatnosti, zlí lidé...“ odmlčela se Marie.

„Všichni nejsou stejní. Vím, jaký je život venku, vím, že můžu zažít zklamání a bolest. Ale také mě může potkat štěstí, radost nebo láska.“

Marie ji pohladila po tváři, byla na ni hrdá. „Jsi hodné děvče a nechtěla bych, aby toho někdo zneužil. Takových lidí je spousta; obzvlášť muži takoví bývají.“

„Já vím, maminko, ale už se netrap,“ objala ji Brenda a snažila se potlačit slzy, které měla na krajíčku.

„Kdo tě tam venku ochrání? Před celým tím světem?“ úzkostlivě vyslovila Marie a znovu ji pohladila.

„Bůh, maminko. Bůh mě ochrání.“

Marie se otočila směrem ke kříži nad postelí, pokřižovala se a pak se znovu zadívala na Brendu. „Budu se za tebe každý den modlit, dcerko. Mám tě moc ráda.“

 

Brenda stála před branou kláštera a než se vydala na cestu, v duchu se pomodlila.

Marie ještě vyběhla ven, ale Brenda už tam nebyla. Utrápeně se opřela o bránu s jednou rukou lehce položenou na masivní mosazné klice a hleděla do chladného listopadového počasí. Obloha byla šedá, koruny stromů holé, větve i s listím popadané a tráva vybledlá. Mariin pohled sklouzl k zemi. Vzpomněla si na den, kdy Brendu našla. Bylo stejně sychravo jako dnes.

Brendin odchod ji velmi bolel a trápil, ale doufala, že jí brzy napíše, jak slíbila, že se jí vrátí, a modlila se za ni.

 

 

 

 



TOPlist