Na skok v jiném světě aneb úvod ke sbírce Otcův duch

Pohádky měly odpradávna v životě Romů nezaměnitelnou funkci. Krom té zábavní, jejímž cílem bylo, aby si posluchač především odpočinul od svých každodenních starostí, měly také význam sociálně korektivní. Hrdina romských pohádek se často vyznačoval ideálními vlastnostmi, případně v určitém okamžiku svého života pochybil, aby o několik chvil později prozřel a své počínání napravil. Ukazoval tak posluchačům, jak by se měl příkladný člověk chovat, jak by měl jednat v krizových situacích a jaké by měl vyznávat hodnoty. Pohádky a jiné útvary ústní lidové slovesnosti také odrážely život té které romské pospolitosti, někdy skrytě hodnotily počínání jednotlivých členů, jindy dodávaly životem zkoušeným Romům naději, že pokud se budou chovat podle určitých norem, štěstí se k nim obrátí.

 Na rozdíl od pohádek českých nebo slovenských ty romské nejsou primárně určeny uším dětí, ale zejména dospělým. Pokud se proto vyprávěly pohádky příliš krvavé nebo s erotickým podtextem, byly děti z místnosti zpravidla vykázány. Na rozdílné pojetí a vnímání funkce pohádek čtenáři nepřímo poukázala i diskuse podnícená vydáním knihy Romských pohádek, jež pro nakladatelství Fortuna sestavila v roce 1999 romistka Milena Hübschmannová. Kniha pak byla distribuována do rukou neinformovaných učitelů. Odlišné kulturní vnímání žánru a funkce pohádky tak vedlo ke společenskému nepochopení a následnému rozšíření mylné představy o výchově romských dětí v rodinách, pro které nejsou sexuální praktiky dospělých a násilí žádné tabu.

Pravidelné pohádkové seance, na které ještě dnes s nostalgií vzpomíná celá řada pamětníků, mimo již uvedené podporovaly soudržnost celé komunity. Pravidelná setkávání, patřící po dlouhou dobu ke koloritu všedního života Romů, začala v prostředí některých slovenských osad a českých měst postupně mizet, a to zejména v důsledku poválečné migrace částí rodin a politiky asimilace. Přirozeně i zde je začaly vytlačovat jiné formy zábavy, zejména televize. Velký podíl na ústupu ústní lidové slovesnosti má podle Mileny Hübschmannové také sílící sbližování romského světa s tím gádžovským. Mladí lidé dnes vyznávají jiné formy zábavy. A dříve silné vnitrokomunitní vazby zejména v prostředí českých měst často také ztratily svůj prvotní význam. Pro pohádkářské seance původního formátu tak již nebývá místo.

Romští autoři si vytrácení světa ústní lidové slovesnosti, který ještě jako děti zažili nebo o něm slyšeli od svých rodičů, uvědomují. Proto se jej snaží zachytit nebo dokonce vzkřísit. Také z tohoto důvodu začal již v 50. letech pohádky zaznamenávat jeden z prvních romských spisovatelů Andrej Giňa z Rokycan. Přestože je slýchával od své maminky vyprávět v romském jazyce, při prvních zápisech dával přednost češtině, jejíž psanou formu - na rozdíl od romštiny - uměl ze školy. Až později pod vlivem Mileny Hübschmannové se odvážil zachytit maminčiny pohádky v jejich původním znění. „Jednou se paní Hübschmannová na mě obrátila a říká: ‚Tvoje máma umí tak krásně povídat a tolik toho prožila, co kdybys to zachytil na papír?' A dodala, abych to zapisoval romsky. Poslechl jsem. Začal jsem psát tak, jak jsem to slyšel, a časem se to upravovalo do správných tvarů. Teď píšu v romštině, jako kdybych psal česky – je to už ve mně vžité." Tím Andrej Giňa také vystihuje, že pro romského autora psaní v romštině není samozřejmostí a musí se mu učit, podobně jako se učíme zapisovat cizí řeč, kterou si osvojujeme.

Podobně jako pro Giňu, který později začal psát humorné i poučné příběhy ze života Romů, byly pro řadu autorů prvních generací právě pohádky přirozeným a hluboce internalizovaným žánrem, který se snažili zachytit na papír – aby se nevytratily, jak sami zmiňovali. Zápis různých žánrů ústní lidové slovesnosti byl také pro mnoho z nich mostem, jenž je pozvolna přenášel k autorské tvorbě, ve které se od té ohlasové postupně odpoutávali a začali se zabývat vlastními tématy.

 

 

Sbírka pohádek Otcův duch obsahuje díla patnácti autorů několika generací žijících v České a Slovenské republice. Pro zařazení těch slovenských jsme se rozhodli proto, že Romové obou zmíněných zemí spojuje podobná historická zkušenost. Relativně blízká kultura i jazyk – o úzkých vazbách mezi Romy žijícími v Čechách a na Slovensku svědčí i četné příbuzenské sítě v důsledku migračních vln mezi oběma zeměmi. Na stránkách publikace se setkávají zavedení autoři, jako jsou například Andrej Giňa, Ilona Ferková, Gejza Demeter nebo Zlatica Rusová, s těmi, kteří v této knize debutují – Lucie Kováčová, Roman Michalčík a další.

Na následujících stránkách můžete být mimo jiné svědky jedinečného jevu - střídají se tu autoři pracující s tradičními motivy romských pohádek (přelstění lakomého sedláka, víra v duchy zemřelých, klíčová funkce nadpřirozených postav apod.) s těmi, jejichž tvorba odráží například aktuální nálady ve společnosti týkající se vzájemného soužití, jež jsou situovány do klasického pohádkového prostředí. Pohádky ale mimo jiné také dávají čtenáři nahlédnout do dřívějšího života Romů, když vyprávějí příběh Roma pracujícího na polích sedláků nebo chlapce, který je pracovitým kovářem či úspěšným houslistou. Současně poodhalují svět nadpřirozena, který do dnešní doby hraje v každodenním životě řady Romů významnou roli. Víra v existenci duší zemřelých a povinnosti, které k nim i po jejich odchodu nadále máme, abychom se nemuseli obávat neblahých následků při jejich nedodržení, tematizuje nejedna pohádka zařazená do této sbírky.

Texty ve sborníku vznikly dvojím způsobem – na základě oslovení již známých romských autorů a otevřené výzvy, v jejímž rámci měl možnost své pohádky pro publikaci v tomto sborníku přihlásit kterýkoliv romský autor. Celkem sedmnáct pohádek je v dvojjazyčné, tedy romsko-české nebo romsko-slovenské verzi, přičemž z hlediska klasifikace romštiny autoři používají severocentrální dialekty s výjimkou severovlašského dialektu Karola Lazára. Ostatní pohádky jsou uvedeny jen v češtině nebo slovenštině, protože jejich autoři v romštině z různých důvodů nepublikují. Do češtiny byly naopak přeloženy pohádky Ilony Ferkové a Andreje Gini, jelikož oba píší zásadně v romštině, která je i přes počáteční rozpaky se zápisem jejich srdci bližší a vyjadřování v ní pro ně snazší. Naopak díla, která vznikala v češtině bez romské verze, do romštiny překládána nebyla.

U Ivety Kokyové a Lucie Kováčové uvádíme některé z jejich děl v dvojjazyčné verzi, zatímco další jen v češtině. Kokyová totiž například pohádku Čendeš, jež vychází z klasických motivů romské ústní lidové slovesnosti, napsala v romštině s následným překladem do češtiny. Zápis tohoto příběhu, který slyšela kdysi dávno vyprávět své prarodiče, jí v mateřštině přišel přirozený a jediný možný. Právě v romštině si ji autorka pamatuje. Naopak moderní pohádku Regina a víly napsala jen česky, protože šlo o autorskou tvorbu, která na tradici a vyprávění blízkých nestaví, a Kokyová tak nemá její vyprávění spojené s romským prostředím.

Díla následně prošla běžnou redakční úpravou všech svých jazykových verzí, přičemž byl kladen důraz zejména na zachování autorova specifického projevu. U textů, jež sami autoři opatřili vlastním překladem do češtiny, byl respektován jejich jazykový styl – byla tedy částečně zachována věrnost překladu a určitá jednoduchost, úspornost až úsečnost v autorově vyjadřování. Naopak při překladech z romštiny do češtiny pořízených vydavatelem byl uplatněn spíše princip uměleckého překladu. Specifikem jazykových korektur romských verzí je problematika zápisu romštiny dle pravidel romského pravopisu, jehož standardizace započala Svazem Cikánů-Romů v letech 1969-1973 a více pak byla rozvíjena a upevňována po roce 1989. Samotní autoři přirozeně zápis romštiny podle navržených pravidel zvnitřněný nemají, jelikož byli a stále jsou vzděláváni v českém jazyce. Znalosti pravidel romského pravopisu se tedy učí až později, zpravidla ve spolupráci s editory a vydavateli jejich díla.

Z došlých textů jsme vybrali soubor sedmadvaceti pohádek tak, aby nabízel mimo jiné přehled o různých současných podobách tohoto kdysi centrálního útvaru romské lidové slovesnosti. Proto v něm najdete například klasické pohádky hrdinské od Andreje Gini, zvířecí od Evy Danišové, kouzelné od Lucie Kováčové, lidové povídky Markéty Šestákové, humorky Magdy Gáborové a Lajly Žigové, legendy Karola Lazára, pohádky o mrtvých z per Agnesy Horváthové a Gejzy Demetera a řady dalších.

Věříme, že i v současné době, kdy pro cokoli jiného na pohádky nezbývá čas jindy než o svátečních chvílích, se lze i prostřednictvím této sbírky ve všedním dni zastavit a pocítit alespoň na chvíli závan jiného světa.

 

Nakladatelství KHER